Jaro 2016 - neskutečná chuť žít.
Nahoru a dolů. Chuť odjet, vypadnout, zapomenout, ale na druhou stranu i něco zažít. I have no fear, jak zpívá Iggy Pop na albu, který teď v dubnu sjíždím i několikrát denně. Kromě propadů nálad a obrovský nálože překladu mi letošní jaro přináší i neskutečnou radost z toho, že mám tolik skvělých kamarádů, kteří mě podrželi a hodně mi pomohli, když mi bylo těžko. Dávali se mnou zkoušky, na kterých jsem nezpívala, jenom štkala, a nic se mnou nebylo. Za to jim všem patří velký dík. Každý ráno, když stavím vodu na kafe, se dívám na dlaždičku, kterou mi přivezli izraelští kamarádi. A je mi dobře. Večer postávám na zahradě pod rozkvetlou třešní a (kromě toho, že si nostalgicky vzpomenu na život na Chytálkách) jsem v té vůni prostě vděčná. Všeprostupující vděčnost, až mi to přijde trapné, nadnesené, přehnané, klišé... Ale je to tak. Dneska půjdu spát v povznesené náladě. Že to prostě všechno dopadne dobře.
