Množí se nám zde dotazy, kde prý jsou všechny ty příspěvky z té polodaleké cesty a já popravdě musím přiznat - ještě nejsou. Nějak jsem se nedostala ke psaní, takže snad omluvíte, že se s vámi o některé zážitky z cesty po Turecku a po Gruzii podělím teprve zpětně. To znamená, že to bude zcela neutentické, zmatené a jistě strohé, ale pokud vás to i tak zajímá, tak čtěte dále.
Po loňském norském výletu jsme se rozhodli vyrazit o trochu dále a když se nám země otřásla v místech, kam jsme měli původně namířeno, tak padla volba na Gruzii, poněvádž mi všichni moji studenti pořád meldují, jak je to tam pěkné, a já jsem si to tím pádem potřebovala ověřit. A pověst nelhala. Je to tam pěkné.
Tím bych mohla skončit, ale vy jistě čekáte na všechny ty šťavnaté, vypečené a vysmažené historie a já vás nakrmím, nebojte.
Takže to celé začalo příletem do Istanbulu.... (představujte si teď, jak se obraz rozmlžuje a na scéně se objevuje pan On a já, jak s bídnou mapičkou bloudíme po Kadiköy, což je podle Wikipedie: large/populous/cosmopolitan čtvrť v Istanbulu, je to už ta asijská část)... No, zas takové drama to nebylo, couchsurferka, u které jsme přespávali, nám sice napsala neskutečně komplikovaný návod, jak se k ní dostat, ale nakonec jsme se za necelé tři hodinky zvládli dopravit z letiště až k ní domů. Do parádního starého činžáku postaveného pro italské inženýry. Hodně to tam připomínalo takové omšelé pražské Vinohrady. Čekala jsem, kdy se z temné boční ulice vyloupne Ajvazův varan nebo ta škeble, která nás bude honit, ale nestalo se tak. A tak jsme snědli první pilaf, vypili první ajran a šli na kutě.
Druhý den jsme zařizovali cestu do Trabzonu, poflakovali se po okolí, honili kočky v průchodech a jeli na výlet někam, kam jsme ani nedojeli a už jsme se museli vrátit.
Nakonec jsme došli na autobusové nádraží Harem, dali si nedobrý kebab (první ze dvou nedobrých) a pak naskočili na autobus, který nás ale ještě neodvezl do Trabzonu, ale jen na nějaký terminál kdesi za Istanbulem, kde jsme pak kvůli různým zmateným instrukcím uvízli asi na pět hodin. Alespoň jsme si mohli číst.
Pak už jsme se nalodili do nočního a denního autobusu směrem na Trabzon a z něj se po patnácti hodinách vypotáceli s měchýři plnými čaje a turecké kávy. A hurá hned do víru trabzonského autobusáku a vyhledat cestu k našemu dalšímu couchsurferovi. Tak prý máme dorazit k nějakému hotelu a pak do telefonu upřesňuje, že máme jít přímo do hotelu... Znejistíme. Není to léčka? Nenaláká nás tenhle člověk jen do hotelu? Navíc do hodně luxusního. Zdráhavě vstupujeme, náš hostitel diriguje poslíčka, aby nám vzal batohy. Dost smrdíme. Na stolech jsou bílé ubrusy a my máme hlad. Nejistě po sobě pokukujeme a krčíme rameny. Ale baklažánu neodoláme a prostě se do toho všeho pustíme. Náš hostitel nám dá kartu od pokoje a zmiňuje, že tu teď má ještě další surferku. Ta nám večer všechno objasní. Berkant, který nás tu hostí, je manažer celé sítě hotelů a vzhledem k tomu, že Trabzon nenávidí (má pocit, že je to provinční město), tak pořád hostí hrozně moc couchsurferů. No, ale protože má děsně práce, tak na ně vlastně stejně nemá čas, tak je prostě nechá v hotelu, kde zrovna je a aspoň s nimi večer posedí na zápraží. Trochu divnej pabouk. No, ale aspoň jsme zjistili, že pobyt v hotelu pro nás moc není a že se brzy vydáme dále. Ještě druhý den zajedeme na výlet do kláštera Sumela, který byl založen v roce 386 (fresky jsou hodně poničené, ale místo krásné) a pak se společně se surferkou Celine vydáváme stopem do Gruzie. Ale o tom třeba zase příště.
