ბათუმი

Ano, čtete správně, Batumi. Šílené město na pobřeží Černého moře plné podivných blikajících atrakcí a vybetonovaného čehosi plné východních turistů. Gruzínci Rusáky nenávidí, ale stejně všechno budují v takovém tom stylu, že se to stejně může líbit jen ruským turistům. Celá Gruzie se přebudovává, resp. buduje znovu. Vše se opravuje i za cenu toho, že prostě některé památky budou kvůli těm tunám betonu vyškrtnuty ze seznamu UNESCO. Beton tu teče proudem. Ale staré uličky Batumi mají pořád kouzlo. Možná o to větší v kontrastu se všemi těmi blbostmi, které se tam staví.

Tady v bájné Kolchidě nás postihuje první akutní běhavka, léčíme se tudíž gruzínským koňakem a snažíme se to vyběhat v pevnosti Gonio a pak v botanické zahradě. 

Moc se to nedaří. Ale stejně máme už ulepeného pobřeží až po krk, tak mizíme nočním vlakem do Tbilisi. Tam trochu bloudíme a odchytne nás paní, která zná paní a ta zná paní, která pronajímá pokoje, necháme se tedy zlákat k prohlídce a neodoláme. Opět starý činžák, vysoké stropy, trochu oplesnivělé tapety, ale taky staré parkety a bílé závěsy a paní se jmenuje Heléne a hovoří francouzsky a rusky a prostě tomuhle zašlému kouzlu nejde nepodlehnout... 

Pak se jdeme potloukat po Tbilisi v doprovodu mé dávné spolužačky z Norska, Gruzínky Nino a když nás Nino zanechá svému osudu, hbitě přesedláme ke couchsurferovi Giorgimu, který nás sice nemůže ubytovat, ale zato nás pozve ne domácí víno a na večeři k sobě domů. Na zápraží tam sedí jeho usměvavá babička a všechno je najednou takové jednoduché a prosté. Krása.