Wellington a domu

Tak už jste se o mém výletu dozvěděli skoro všechno, zbývá jen poslední den. To se udělalo krásně a vyrazila jsem na vyhlášený trh do ulice Salamanca. Hrozně vychvalované, jak to tam žije, koupíte místní produkty a vůbec, ta atmosféra. Nu, maličko mě to zklamalo, něco mezi vánočními trhy a vietnamskou veteší, pár hezkých věcí by se tam našlo, ale většina nestála za zlámanou grešli.
V plánu jsem dále měla výstup na Mt. Wellington (1 271 m.n.m), ale úplně hloupě mi ujel autobus do výchozího bodu, tak jsem ještě dvě hodiny strávila v hobartských uličkách, které mi opravdu připomínaly Bergen. Celé to usazení města pod horou, domy na nábřeží, nemůžu si pomoct.

Nakonec jsem ale na Mt. Wellington přece jen vystoupala, dokonce tam i místy ležel první sníh. 

i stezky na vrcholu připomínaly Norsko, navíc se zatáhlo, přišly mraky a já pospíchala zpátky, aby mě tam nezastihl soumrak. 

Je to ale zvláštní,  protože z měsíční krajiny se najednou zase ocitnete mezi eukalypty....

... a pak dokonce pod kapradinami u zurčícího vodopádu...

Celá promrzlá jsem se vrátila do hostelu, netuše, jaká je přede mnou běsná noc. Stálí obyvatelé hostelu (sběrači tasmánských jablek) si tam začali vyřizovat své účty až musela zasahovat policie. Ve tři hodiny byl konečně klid, jenže já ve čtyři vstávala na autobus. Příště si ty špunty do uší nezapomenu, myslím na to. 

A nesmím zapomenou napsat, že unavení, ale šťastní, jsme se z výpravy vrátili domů!

Spektakuláry

Od čertů jsem měla původně namířeno do národního parku Maria Island na východním pobřeží, ale trochu nahluchlý umumlaný mladý tesař měl namířeno až k národnímu parku Freycinet a tak jsem změnila plán a svezla se až tam. Přespala jsem kousek od silnice, abych mohla ráno opět vyrazit co nejdříve, vstala jsem se svítáním a začala balit stan, když jsem si všimla hopkajícího klokánka, který se ku mně přibližoval.

Samozřejmě jsem se potěšila, dokonce jsem k němu myslím i prohodila několik vlídných slov, hned jsem je však vzala zpět, když mi ta potvora začala hryzat do batohu a hledala něco k snědku. A klokani (podobně jako pejskové a kočičky) přece chleba neradi!

Tomuhle jsem to ale nějak nemohla vysvětlit, nejdřív jsem ho něžně odsunovala botou, pak tyčkou od stanu... 

...ale byl neodbytný a chtěl batoh hryzat čím dál více, takže nakonec jsem ho musela... no, bylo to jako mírně kopnout do hodně chlupatého míče. No, raději jsem místo spěšně opustila, aby mi ještě nevykousl díru do kalhot a už v 7.00 jsem házela obálku se 13 dolary za vstupné do parku do schránky. 

Přes pláž Hazards Beach, kterou jsem měla sama pro sebe,...

a bažiny za ni, které jsem sdílela s množstvím ptactva, jsem došla do Wineglass Bay, místa to velmi proslulého, moc hezká zátoka, kam ale míří poměrně dost turistů. Já měla ale opět štěstí bylo jich tam jen pár. 

Na vyhlídce nad zátokou nás ale bylo turistů mnoho a tak jsem odtud rychle pílila pryč. 

Ještě jsem si cestu prodloužila o pár vyhlídek a zacházek a pomalu se vydala nazpátek a ven z parku, chtěla jsem se vrátit na Maria Island, ale cestou jsem zjistila, že na druhý den by mělo hodně pršet a tak jsem se s úžasnými Francouzi z Canberry svezla až skoro do Hobartu, kde jsem zakotvila v hostelu. A skutečně, druhý den lilo jako z konve a tak jsem se rozhodla, že učiním zadost i kultuře a ve svých umolousaných hadřících jsem zamířila do muzea MONA. Nejsem žádný extra znalec umění, ale MONA, tedy Museum of Old and New Art, na mě rozhodně zapůsobila. Zajímavě řešené prostory z velké části vytesané v podzemí do skály, k tomu beton a tak... Pár fotek pod okazy zde, zde a zde. Místy jsem si připadala jako v nějaké egyptské pyramidě.