Wellington a domu

Tak už jste se o mém výletu dozvěděli skoro všechno, zbývá jen poslední den. To se udělalo krásně a vyrazila jsem na vyhlášený trh do ulice Salamanca. Hrozně vychvalované, jak to tam žije, koupíte místní produkty a vůbec, ta atmosféra. Nu, maličko mě to zklamalo, něco mezi vánočními trhy a vietnamskou veteší, pár hezkých věcí by se tam našlo, ale většina nestála za zlámanou grešli.
V plánu jsem dále měla výstup na Mt. Wellington (1 271 m.n.m), ale úplně hloupě mi ujel autobus do výchozího bodu, tak jsem ještě dvě hodiny strávila v hobartských uličkách, které mi opravdu připomínaly Bergen. Celé to usazení města pod horou, domy na nábřeží, nemůžu si pomoct.

Nakonec jsem ale na Mt. Wellington přece jen vystoupala, dokonce tam i místy ležel první sníh. 

i stezky na vrcholu připomínaly Norsko, navíc se zatáhlo, přišly mraky a já pospíchala zpátky, aby mě tam nezastihl soumrak. 

Je to ale zvláštní,  protože z měsíční krajiny se najednou zase ocitnete mezi eukalypty....

... a pak dokonce pod kapradinami u zurčícího vodopádu...

Celá promrzlá jsem se vrátila do hostelu, netuše, jaká je přede mnou běsná noc. Stálí obyvatelé hostelu (sběrači tasmánských jablek) si tam začali vyřizovat své účty až musela zasahovat policie. Ve tři hodiny byl konečně klid, jenže já ve čtyři vstávala na autobus. Příště si ty špunty do uší nezapomenu, myslím na to. 

A nesmím zapomenou napsat, že unavení, ale šťastní, jsme se z výpravy vrátili domů!