neděle 29. května 2016

Tři kroky jako liška, tři jako jezevec

Nevím, jestli je to zdravým povětřím, flåmskou vodou nebo prostě tím, že se mi postupně čistí mozek od všech myšlenkových nánosů, ale začalo se mi tu zdát neskutečný množství snů. A vystupují v nich úplně všichni kamarádi, známí, milenci, rodiče, domácí mazlíčci, prostě postavy a věci, na který už jsem zcela zapomněla, ale najednou se vynořují ze všech těch zprohýbaných plen mozkovýh a vrací se na scénu a činí moje sny ještě nepřehlednější a komplikovanější než obvykle.

Dneska se mi zdálo o jakýmsi běhu - asi jistá obdoba orientačního běhu, ale na každém stanovišti jsem musela nahlásit jedno slovo ze seznamu, který jsem si před závodem sepsala. Navíc jsem cestu dokázala sledovat jenom díky tomu, že jsem měla nějaké speciální brýle a viděla jsem označení odboček (což ostatní neměli, haha). A taky se neběželo lesem ni polem, ale jakousi ohromnou Sokolovnou, která měla miliony sálů, chodeb, odboček, žebříků a schodišť, čas od času na mě odněkud zablikala šipka a tak jsem zabočila, doběhla ke kontrole (na každé jsme si s některým z organizátorů museli na úvod třít nosy - to je asi tím, že čtu Kima Leineho román Proroci z fjordu Věčnosti, který se částečně odehrává v Grónsku, ale tohle se tam ani jednou neobjevilo, tak nevím, co ten mozek plaší), nahlásila slovo a hnala dál. Měla jsem hlavně strach, že na konci nebudu schopná zrekonstruovat přesné pořadí nahlášených slov, tak jsem utíkala čím dál rychleji, až jsem doběhla na poslední kontrolu - už venku z budovy v březovém hájku v Gruzii, zbývalo jenom překonat ledovec a doběhnout k cíli v horách (zasněžené vrcholky se rýsovaly v dálce jako teď tady bílá Hardangervidda). Jenže na ledovci to klouzalo, objevili se dva chlapíci a nějaká ženská (samozřejmě jsem věděla, že to jsou vikingští bohové, co mi přišli na pomoc) a učili mě správné chůzi po ledovci. Takže kdybyste nevěděli - po ledovci je potřeba jít takhle: Tři kroky jako liška, tři jako jezevec. Ehm? Nevíte, jak to má asi tak vypadat? Bohužel jsem se probudila, tak netuším, jestli jsem se to naučila a díky tomu ten závod nakonec třeba i nevyhrála. Realita je prostě nevyzpytatelná - už si myslíte, že skoro míříte k cíli... a najednou konec. Ale já se ten liščí-jezevčí krok naučím a pak to teprva bude mazec.


sobota 28. května 2016

Mužskej vandr

Tak všechno pěkně popořádku. Sice už pár dnů natřásám peřiny (a chytám bronz) ve Flåmu, ale ještě vás budu chvíli napínat a pustím se do obšírného vyprávění o tom, jak se mi skvěle vyvedl vandr na Vysočinu.

Jako vždy jsem to celý pomotala s datem odletu a najednou jsem měla k dobru volný víkend. Dokonce prodloužený. Ale doopravdy volný, jakože bez překladu za zády. Navíc už měli mých rozlučkových setkání všichni plné zuby, takže byl nejvyšší čas vyrazit na meditační pouť Vysočinou. Nakonec z toho byla jenom taková částečná meditace - komunikativní žena osaměle putující krajinou si té samoty moc neužije: v hospodě si k vám pořád někdo přisedá, objednává pivo (a nedej bože i panáky), důchodci v chatových koloniích chtějí rozebírat setrvalost počasí, mladí dobrovolní hasiči najednou potřebují pomoct se smotáváním hadic a tak vůbec.


Tak jako tak, vyrazila jsem z Kostelce u Jihlavy, dala se přes Čeřínek

na Čertův hrádek

přes Nový Rychnov

až na Křemešník, významný to vrchol Křemešnické vrchoviny, kde kdysi Trčkové z Lípy těžili stříbro a v opuštěných šachtách se potom usadili poustevníci - františkáni a ivanité (ty si podle popisu "hřebíčkově hnědý hábit se škapulířem a špičatou kápí, u pasu měli kříž a černý dřevěný růženec na černém koženém opasku" představuju zhruba jako otce Školastyka). Teď je na Křemešníku poutní místo s kostelem Nejsvětější Trojice. 

Odtud krajem parádních statků rozesetých v krajině


do Radňova. Když jsem tam stoupala, vesnici ve svahu (mimojiné tak skvěle souměrně kruhově uspořádanou kolem rybníčku uprostřed, že jsem to snad ještě nikdy neviděla) ozařovalo podešťové večerní sluníčko, všichni vytelení na návsi motali hadice, jakože ráj na zemi. Navíc ta šedivá hora v pozadí působí fakt majestátně, říkala jsem si. Pak jsem sundala sluneční brýle a z majestátní hory se vyklubal vykotlaný kopec s lomem. Ale stejně se mi to tam líbilo. 
Povečeřela jsem na mole u rybníka u zbytků tvrze Nemojov

a pílila hledat místo na přespání. Blížilo se do úplňku a vypadalo to na jasnou noc, tak jsem chtěla přespat někde s výhledem. Na nejlepším místě mi sice parkoval myslivec, ale zcela drze jsem si vlezla pod dub (ten prostřední)  kousek od jeho SUV a až do tmy četla Llosu. 
Ráno jsem naznala, že mám chuť na kafe a že tudíž budu muset do Pelhřimova a rozhodně jsem neprohloupila, neb cesta vedla alejí kvetoucích klenů kolem zarostlýho židovskýho hřbitůvku s výhledem na až kýčovitě malebný nádraží. 



V Pelhřimově v knihkupectví na náměstí jsem nemohla vynechat návštěvu knihkupectví na náměstí (před třemi lety jsme tam byli pro mapu, chlapík tenkrát lezl na tříschodové schůdky a celej se kymácel, manželka poznamenala: Že tys zase hulil? a on tak bezelstně: No, jsem trochu podkouřenej, to musim připustit.) a kavárny Na Kolíbce s jako vždy mírně nakyslým majitelem. 
Z Pelhřimova jsem už zamířila na Huntov, ale musela jsem oklikou, abych nešla přes Ondřejov, to by mě asi skolilo. Odpustila jsem si i Zajíčkov, to už je teď asi taky uzavřená kapitola, uf. 

Huntov nezklamal - kamarádi, oheň, měsíc, ticho, les, moudré řeči. A ráno dokonce krátké koupání bez slizu. Letošní kosení propásnu, ach jo. Budu závidět a aspoň deset minut tupě civět do vodopádu.