Dneska se mi zdálo o jakýmsi běhu - asi jistá obdoba orientačního běhu, ale na každém stanovišti jsem musela nahlásit jedno slovo ze seznamu, který jsem si před závodem sepsala. Navíc jsem cestu dokázala sledovat jenom díky tomu, že jsem měla nějaké speciální brýle a viděla jsem označení odboček (což ostatní neměli, haha). A taky se neběželo lesem ni polem, ale jakousi ohromnou Sokolovnou, která měla miliony sálů, chodeb, odboček, žebříků a schodišť, čas od času na mě odněkud zablikala šipka a tak jsem zabočila, doběhla ke kontrole (na každé jsme si s některým z organizátorů museli na úvod třít nosy - to je asi tím, že čtu Kima Leineho román Proroci z fjordu Věčnosti, který se částečně odehrává v Grónsku, ale tohle se tam ani jednou neobjevilo, tak nevím, co ten mozek plaší), nahlásila slovo a hnala dál. Měla jsem hlavně strach, že na konci nebudu schopná zrekonstruovat přesné pořadí nahlášených slov, tak jsem utíkala čím dál rychleji, až jsem doběhla na poslední kontrolu - už venku z budovy v březovém hájku v Gruzii, zbývalo jenom překonat ledovec a doběhnout k cíli v horách (zasněžené vrcholky se rýsovaly v dálce jako teď tady bílá Hardangervidda). Jenže na ledovci to klouzalo, objevili se dva chlapíci a nějaká ženská (samozřejmě jsem věděla, že to jsou vikingští bohové, co mi přišli na pomoc) a učili mě správné chůzi po ledovci. Takže kdybyste nevěděli - po ledovci je potřeba jít takhle: Tři kroky jako liška, tři jako jezevec. Ehm? Nevíte, jak to má asi tak vypadat? Bohužel jsem se probudila, tak netuším, jestli jsem se to naučila a díky tomu ten závod nakonec třeba i nevyhrála. Realita je prostě nevyzpytatelná - už si myslíte, že skoro míříte k cíli... a najednou konec. Ale já se ten liščí-jezevčí krok naučím a pak to teprva bude mazec.
Žádné komentáře:
Okomentovat