Jako vždy jsem to celý pomotala s datem odletu a najednou jsem měla k dobru volný víkend. Dokonce prodloužený. Ale doopravdy volný, jakože bez překladu za zády. Navíc už měli mých rozlučkových setkání všichni plné zuby, takže byl nejvyšší čas vyrazit na meditační pouť Vysočinou. Nakonec z toho byla jenom taková částečná meditace - komunikativní žena osaměle putující krajinou si té samoty moc neužije: v hospodě si k vám pořád někdo přisedá, objednává pivo (a nedej bože i panáky), důchodci v chatových koloniích chtějí rozebírat setrvalost počasí, mladí dobrovolní hasiči najednou potřebují pomoct se smotáváním hadic a tak vůbec.
Tak jako tak, vyrazila jsem z Kostelce u Jihlavy, dala se přes Čeřínek
na Čertův hrádek
přes Nový Rychnov
až na Křemešník, významný to vrchol Křemešnické vrchoviny, kde kdysi Trčkové z Lípy těžili stříbro a v opuštěných šachtách se potom usadili poustevníci - františkáni a ivanité (ty si podle popisu "hřebíčkově hnědý hábit se škapulířem a špičatou kápí, u pasu měli kříž a černý dřevěný růženec na černém koženém opasku" představuju zhruba jako otce Školastyka). Teď je na Křemešníku poutní místo s kostelem Nejsvětější Trojice.
Odtud krajem parádních statků rozesetých v krajině
do Radňova. Když jsem tam stoupala, vesnici ve svahu (mimojiné tak skvěle souměrně kruhově uspořádanou kolem rybníčku uprostřed, že jsem to snad ještě nikdy neviděla) ozařovalo podešťové večerní sluníčko, všichni vytelení na návsi motali hadice, jakože ráj na zemi. Navíc ta šedivá hora v pozadí působí fakt majestátně, říkala jsem si. Pak jsem sundala sluneční brýle a z majestátní hory se vyklubal vykotlaný kopec s lomem. Ale stejně se mi to tam líbilo.
Povečeřela jsem na mole u rybníka u zbytků tvrze Nemojov
a pílila hledat místo na přespání. Blížilo se do úplňku a vypadalo to na jasnou noc, tak jsem chtěla přespat někde s výhledem. Na nejlepším místě mi sice parkoval myslivec, ale zcela drze jsem si vlezla pod dub (ten prostřední) kousek od jeho SUV a až do tmy četla Llosu.
Ráno jsem naznala, že mám chuť na kafe a že tudíž budu muset do Pelhřimova a rozhodně jsem neprohloupila, neb cesta vedla alejí kvetoucích klenů kolem zarostlýho židovskýho hřbitůvku s výhledem na až kýčovitě malebný nádraží.
V Pelhřimově v knihkupectví na náměstí jsem nemohla vynechat návštěvu knihkupectví na náměstí (před třemi lety jsme tam byli pro mapu, chlapík tenkrát lezl na tříschodové schůdky a celej se kymácel, manželka poznamenala: Že tys zase hulil? a on tak bezelstně: No, jsem trochu podkouřenej, to musim připustit.) a kavárny Na Kolíbce s jako vždy mírně nakyslým majitelem.
Z Pelhřimova jsem už zamířila na Huntov, ale musela jsem oklikou, abych nešla přes Ondřejov, to by mě asi skolilo. Odpustila jsem si i Zajíčkov, to už je teď asi taky uzavřená kapitola, uf.
Huntov nezklamal - kamarádi, oheň, měsíc, ticho, les, moudré řeči. A ráno dokonce krátké koupání bez slizu. Letošní kosení propásnu, ach jo. Budu závidět a aspoň deset minut tupě civět do vodopádu.
Žádné komentáře:
Okomentovat