Norští turisté, dialekty a motorová loď

Ve středu jsem zažila něco neskutečného. Možná se budete smát, ale poprvé jsem jela na motorovém člunu. Strašně rychlém motorovém člunu pro osm lidí, co skáče přes vlny (přirovnání, že jako kamzík se v tomhle případě asi nehodí) a krajina ubíhá a vám vlají vlasy a najednou je na dosah ruky v3echna ta svoboda a volnost a tyhlety všechny věci. Život najednou dostal zcela nový rozměr a nezbývá než zcela vážně začít hledat toho norského rybáře. Ten by mě totiž v takovém člunu určitě vozil.
Do toho středečního člunu jsem se dostala s turisty z DNT (norský klub turistů) Aurland, kteří každou středu v šest vyrážejí na pravidelnou "vycházku". Člověk se výborně pocvičí v rozpoznávání všech těch norských dialektů - dvě dámy (včetně mojí šéfové, která mě na tuhle akci vzala) huhňají norštinou od Trondheimu, chlap od Stavangeru vrčí s hrdelním R a místňáci mluví tak parádně zpěvavě a s tak starými výrazy, že se prostě musím pokaždé skoro smát. Výborná škola.

Tentokrát se vyráželo z Undredalu, člunem jsme se dostali k "východišti" turistické trasy uprostřed ničeho na druhé straně fjordu a losí stezkou to prali rovnou vzhůru.

Asi nemusím říkat, že Norové se s tím nepářou - nasadí tempo a dvě hodinky usilovně makají do vrchu. Sama bych se vlekla o dost pomaleji. Měla jsem co dělat, místy se muselo po lanech, po skále, ale obstála jsem - dokonce mi nakonec nahoře jeden šlachovitý dědula s vytaženýma ponožkama sdělil, že je překvapený, že jsem to tak skvěle zvládla a ani se tolik nezapotila. Je prý vidět, že nejsem na túře poprvé. Uf. Úplně jsem se zapýřila.

Zašli jsme se podívat k místu, kde dřív bývala nějaká usedlost. Majitelé ale na konci 19. století emigrovali do Ameriky (jako ostatně strašně moc jiných Norů právě tady ze západního pobřeží). Na místě je teď už jenom pár kamenů, staré zídky... 

Jeden z těch turistů tenhle pozemek nedávno koupil a chystá se tam stavět nějakou loveckou chatičku. Bude tam mít fakt pěknej výhled. 

Pak jsme se spustili zase zpátky ke fjordu, rybáři (starej s mladým ušatým v pleteným svetru!) pro nás přijeli a v jedenáct v noci jsem byla doma ještě se světlem. Paráda. Nedalo by se to dlouhý světlo nějak zařídit i u nás? Člověk toho pak pro práci ještě děsně moc stihne. 

Jo a ještě ty Američanky. Tuhlevá jsem jela Flåmsbanou, super výhledy na všechny strany, vodopád tadyhle, na druhý straně zase kozí farma. Jo, když už jste tu chvilku, tak se to omrzí, ale většina turistů na to kouká jako na zjevení. Normální zpáteční lístek Flåm - Myrdal stojí asi 450 NOK (já naštěstí přesvědčila zaměstnavatele, že nezbytně potřebuju lítačku, abych se mohla po trati pohybovat svobodně) a ty dvě holky tam seděly a celou dobu si - četly! Čtení má takovou magickou moc (chápu - Hra o trůny a Nesbø, tomu se nedá odolat). Takže morál pro tento víkend: čtěte, ať se nemusíte pořád na něco dívat.

Plašení na Prestu, belgičtí zajíčci a věčné téma norského kafe

Celý to tu tak nějak plyne, přestávám tušit, co je kdy za den, jestli víkend nebo všední den. Tedy - víkendy se dají odhadovat podle toho, že se v kempu objeví najednou tak nějak víc lidí a vy doma míň píšete na Facebook a míň se zjevujete online. Jediný jasně definovaný den v týdnu je zatím pátek - to mívám volno. A minulý pátek jsem zasvětila výstupu na na Prest. Samozřejmě, že mi šlo hlavně o to pořídit co nejhezčí fotky, abyste mi záviděli, to je jasná věc. Ale i tak jsem si to náležitě užila.
Takže Prest - kopec vysoký 1363 metrů, dala jsem si to pěkně odspodu z Aurlandu, kam jsem dojela na kole.
------------
Myslím, že teď je vhodné místo na cyklistickou vsuvku. V Bø jsem drandila na půjčený dámský růžovce s pláštěma (tohle slovo jsem odposlouchala od kluků v hospodě) Nokia. Dalo se na ní jezdit na dvě rychlosti, bez problémů unesla, když jsem v zatáčce nabourala do domu a šlo ji parkovat do zářezu ve sněhu. Ideální kolo. V Tigálu se na kole jezdit nedá, tam je to moc do kopce, no a teďkonc ve Flåmu jsem vyfasovala kolo stříbrný - nesmí se řadit na číslo 3, protože pak se to celý zasekne a přestane to jet. Takže to používám skoro jako single-speed a prostě jedu pořád stejně (když se neohrabaně proplétám mezi asijskými turisty u nádraží, připadám si jako Austin Horse). Jo a taky se tomu kolu často stává, že je píchnutý, to pak musím do práce pěšky.
------------
Zaparkovala jsem to v místě zvaném Fossheim, jak již napovídá etymologie, bude tam nějaký vodopád, ano. Mohlo mě trknout, že Norové to nenechají jenom tak a samozřejmě stezku povedou hned pod ním, aby si člověk náležitě užil vší té mokroty. Takže prvních deset minut a mohla jsem se ždímat (povšimněte si epesní duhy u vodopádu na pozadí).

 Ale jak už víme z minulých dílů norského příběhu: ztratit se, zmoknout, prolomit se na ledu nebo padnout do bezedné propasti Ginnungagap - to ke správnému výletu prostě patří...

Neohroženě jsem stoupala vzhůru, ještě odbočila k vyhlídce Stegastein - jedné z vyhlídek v rámci Nasjonale turistveger a pílila dál. 

Na vyhlídce jsem sice pár turistů potkala, ale ve stoupání na Prest už jenom dva důchodce, kteří sbíhali (ano, vážně) dolů. Těsně pod vrcholem jsem vyplašila kvákajícího bělokura 

a dva paraglidisty. Bělokur usedl o kus dál, letci jíkajíce zmizeli nad Aurlandem.

Kdybych dělala zápis do kroniky oddílu Keyapi, asi bych teď napsala, že odměnou za namáhavý výstup mi byl výhled na Nærøyfjorden (a taky, že "kdo nebyl, může jen litovat"). 

Chvilku jsem se jen tak slunila, pospávala, civěla dolů a do mraků, snědla oběd a vůbec si  užívala volného dne a pak se klidnou chůzí vydala dolů.

Nenechala jsem se rozhodit šlachovitými důchodci, kteří mě míjeli a mířili vzhůru (odpolední procházka), a z parkoviště chytila stopa dolů do Aurlandu (v karavnu se mnou jela Keya). 

Ještě jsem tam dole stihla nakouknout do obchodu, který funguje stejně jako tišnovská biospíž, jenomže všechno ofiko a ještě s podporou města. 

V sobotu, zhruba tou dobou, když jste si doma do porcelánových šálků nalévali výtečnou brazilskou kávu, jsem už vysypávala drobečky z toustovače v práci. Moc se mi do práce nechtělo, to je jasná věc, ale naštěstí mi celý víkend zpříjemnili dva belgičtí koloušci, kteří mě skvěle bavili - až tak, že jsem je po šichtě pozvala na kávu a až do pozdních nočních hodin jsme rozebírali Marca Dutrouxe, pralinky, norskou naivitu a dámské spodní prádlo (jeden z nich totiž pracuje v rodinné firmě). Celkem mi bylo líto, že zmizeli, neb takovým humorem mě tady už dlouho nikdo nepobavil. 

Jo a ta káva vlastně. Dostat tady dobrý kafe není jenom tak, to ví každý kafař, kterej tady tenhle kout světa navštívil. Sice překapávač na každym kroku, ale teče z něj jen hnědá nakyslá břečka. Je mi záhadou, jak z téhle tekutiny mohl povstat/ vybřednout takový guru, jakým je Tim Wendelboe... Mlýnek a nějakou tu zásobu kafe do začátku jsem si teda přibalila, ale když mě v celkem vybrakované kuchyni domku, kde bydlím, překvapí stav těla zvaný norsky kaffetørst (= touha po kafi/ žízeň "na kafe"), nezbývá než si poradit po svém: 

.

O Američankách ve vlaku, o Češích v Norsku a plánované středeční vycházce s klubem DNT si nechám na příště, jo? 

Jo, a kdybyste chtěli poslat dopis či pohled nebo posílat drobné dárky na utužení přátelství, tak na: Flåm Camping, Nedre Brekkevegen 12, 5743 Flåm. Teším se a oplatím. 

Kvess me dar e odde på

Už jsem skoro začínala psát o tom, jak se tu mám, když jsem si vzpomněla  na další zajímavej sen z předvčerejška, kterej mi ještě pořád leží v hlavě: jsem v něm ještě s dalšíma lidma uvězněná v nějakým pokoji, uprostřed místnosti cosi menšího leží pod bílým ošuntělým ručníčkem. Je to velký asi jako menší králík. Někdo mě ponouká, abych po tom začala skákat. Já se nijak moc nebráním a několikrát to zkusím, nic se neděje. Ručníček se prohne a zase narovná. Ještě párkrát na to hopnu a pak mi ten člověk, který mě ponoukal, povídá: Haha, to je tvoje slinivka. Tak nevím. Nějaké výklady?

Takže Norsko. Jsem ve Flåmu na konci sedmnáctikilometrového Nærøyfjordu na západě. Fjord je součástí světového dědictví UNESCO a když se vyškrábete nad něj, může to vypadat nějak takhle:

.

Turisté sem jezdí hlavně proto, že jim zde po vzoru starých Římanů věštím budoucnost z letu ptáků (250 NOK/ osud nebo za dobrý kafe) a že se zde mohou na chvíli těšit z mé přítomnosti. Kromě orákula je tady taky několik obchodů s pletenými svetry, dřevěnými soškami trollů a plastovými vikingskými helmicemi s rohy (ne, neměli to, to už doufám víte z toho seriálu). Navíc ve výšce 2 metrů nad mořem startuje známá železniční trať Flåmsbanen, která na dvaceti kilometrech vystoupá až do Myrdalu (vzpomínáš, Aleno?) ležícího ve výšce 866 metrů nad mořem. Kdo má zájem, přečte si víc. 

Dělám v hostelu-kempu holku pro všechno - zatím uklízím, stelu postele, skládám ručníky, instruuju holandské turisty, kam vypustit chemický záchod, a obírám suché květy z muškátů. To všechno od devíti do čtyř včetně pauzy na oběd. Pak si sním na pláži u fjordu nanuka (dneska jsem objevila takovej ten lékorkovej a neni to zlý) a s čistou hlavou si jedu domů číst nebo vyrážím na procházku, proběhnout se nebo prostě jen tak lelkuju. Některý dny už je tady tak teplo, že Norky oblékají bikiny (a drží se pak na dece při zemi, aby je neofoukl chvílemi ještě celkem chladný vánek). Do fjordu zatim nikdo neleze, ale včera jsem se dívala na racky a letěli vlevo, takže předpokládám, že do týdne nás čeká koupání.