Takže Prest - kopec vysoký 1363 metrů, dala jsem si to pěkně odspodu z Aurlandu, kam jsem dojela na kole.
------------
Myslím, že teď je vhodné místo na cyklistickou vsuvku. V Bø jsem drandila na půjčený dámský růžovce s pláštěma (tohle slovo jsem odposlouchala od kluků v hospodě) Nokia. Dalo se na ní jezdit na dvě rychlosti, bez problémů unesla, když jsem v zatáčce nabourala do domu a šlo ji parkovat do zářezu ve sněhu. Ideální kolo. V Tigálu se na kole jezdit nedá, tam je to moc do kopce, no a teďkonc ve Flåmu jsem vyfasovala kolo stříbrný - nesmí se řadit na číslo 3, protože pak se to celý zasekne a přestane to jet. Takže to používám skoro jako single-speed a prostě jedu pořád stejně (když se neohrabaně proplétám mezi asijskými turisty u nádraží, připadám si jako Austin Horse). Jo a taky se tomu kolu často stává, že je píchnutý, to pak musím do práce pěšky.
------------
Zaparkovala jsem to v místě zvaném Fossheim, jak již napovídá etymologie, bude tam nějaký vodopád, ano. Mohlo mě trknout, že Norové to nenechají jenom tak a samozřejmě stezku povedou hned pod ním, aby si člověk náležitě užil vší té mokroty. Takže prvních deset minut a mohla jsem se ždímat (povšimněte si epesní duhy u vodopádu na pozadí).
Ale jak už víme z minulých dílů norského příběhu: ztratit se, zmoknout, prolomit se na ledu nebo padnout do bezedné propasti Ginnungagap - to ke správnému výletu prostě patří...
Neohroženě jsem stoupala vzhůru, ještě odbočila k vyhlídce Stegastein - jedné z vyhlídek v rámci Nasjonale turistveger a pílila dál.
Na vyhlídce jsem sice pár turistů potkala, ale ve stoupání na Prest už jenom dva důchodce, kteří sbíhali (ano, vážně) dolů. Těsně pod vrcholem jsem vyplašila kvákajícího bělokura
a dva paraglidisty. Bělokur usedl o kus dál, letci jíkajíce zmizeli nad Aurlandem.
Kdybych dělala zápis do kroniky oddílu Keyapi, asi bych teď napsala, že odměnou za namáhavý výstup mi byl výhled na Nærøyfjorden (a taky, že "kdo nebyl, může jen litovat").
Chvilku jsem se jen tak slunila, pospávala, civěla dolů a do mraků, snědla oběd a vůbec si užívala volného dne a pak se klidnou chůzí vydala dolů.
Nenechala jsem se rozhodit šlachovitými důchodci, kteří mě míjeli a mířili vzhůru (odpolední procházka), a z parkoviště chytila stopa dolů do Aurlandu (v karavnu se mnou jela Keya).
Ještě jsem tam dole stihla nakouknout do obchodu, který funguje stejně jako tišnovská biospíž, jenomže všechno ofiko a ještě s podporou města.
V sobotu, zhruba tou dobou, když jste si doma do porcelánových šálků nalévali výtečnou brazilskou kávu, jsem už vysypávala drobečky z toustovače v práci. Moc se mi do práce nechtělo, to je jasná věc, ale naštěstí mi celý víkend zpříjemnili dva belgičtí koloušci, kteří mě skvěle bavili - až tak, že jsem je po šichtě pozvala na kávu a až do pozdních nočních hodin jsme rozebírali Marca Dutrouxe, pralinky, norskou naivitu a dámské spodní prádlo (jeden z nich totiž pracuje v rodinné firmě). Celkem mi bylo líto, že zmizeli, neb takovým humorem mě tady už dlouho nikdo nepobavil.
Jo a ta káva vlastně. Dostat tady dobrý kafe není jenom tak, to ví každý kafař, kterej tady tenhle kout světa navštívil. Sice překapávač na každym kroku, ale teče z něj jen hnědá nakyslá břečka. Je mi záhadou, jak z téhle tekutiny mohl povstat/ vybřednout takový guru, jakým je Tim Wendelboe... Mlýnek a nějakou tu zásobu kafe do začátku jsem si teda přibalila, ale když mě v celkem vybrakované kuchyni domku, kde bydlím, překvapí stav těla zvaný norsky kaffetørst (= touha po kafi/ žízeň "na kafe"), nezbývá než si poradit po svém:
.
O Američankách ve vlaku, o Češích v Norsku a plánované středeční vycházce s klubem DNT si nechám na příště, jo?
Jo, a kdybyste chtěli poslat dopis či pohled nebo posílat drobné dárky na utužení přátelství, tak na: Flåm Camping, Nedre Brekkevegen 12, 5743 Flåm. Teším se a oplatím.
Žádné komentáře:
Okomentovat