Norští turisté, dialekty a motorová loď

Ve středu jsem zažila něco neskutečného. Možná se budete smát, ale poprvé jsem jela na motorovém člunu. Strašně rychlém motorovém člunu pro osm lidí, co skáče přes vlny (přirovnání, že jako kamzík se v tomhle případě asi nehodí) a krajina ubíhá a vám vlají vlasy a najednou je na dosah ruky v3echna ta svoboda a volnost a tyhlety všechny věci. Život najednou dostal zcela nový rozměr a nezbývá než zcela vážně začít hledat toho norského rybáře. Ten by mě totiž v takovém člunu určitě vozil.
Do toho středečního člunu jsem se dostala s turisty z DNT (norský klub turistů) Aurland, kteří každou středu v šest vyrážejí na pravidelnou "vycházku". Člověk se výborně pocvičí v rozpoznávání všech těch norských dialektů - dvě dámy (včetně mojí šéfové, která mě na tuhle akci vzala) huhňají norštinou od Trondheimu, chlap od Stavangeru vrčí s hrdelním R a místňáci mluví tak parádně zpěvavě a s tak starými výrazy, že se prostě musím pokaždé skoro smát. Výborná škola.

Tentokrát se vyráželo z Undredalu, člunem jsme se dostali k "východišti" turistické trasy uprostřed ničeho na druhé straně fjordu a losí stezkou to prali rovnou vzhůru.

Asi nemusím říkat, že Norové se s tím nepářou - nasadí tempo a dvě hodinky usilovně makají do vrchu. Sama bych se vlekla o dost pomaleji. Měla jsem co dělat, místy se muselo po lanech, po skále, ale obstála jsem - dokonce mi nakonec nahoře jeden šlachovitý dědula s vytaženýma ponožkama sdělil, že je překvapený, že jsem to tak skvěle zvládla a ani se tolik nezapotila. Je prý vidět, že nejsem na túře poprvé. Uf. Úplně jsem se zapýřila.

Zašli jsme se podívat k místu, kde dřív bývala nějaká usedlost. Majitelé ale na konci 19. století emigrovali do Ameriky (jako ostatně strašně moc jiných Norů právě tady ze západního pobřeží). Na místě je teď už jenom pár kamenů, staré zídky... 

Jeden z těch turistů tenhle pozemek nedávno koupil a chystá se tam stavět nějakou loveckou chatičku. Bude tam mít fakt pěknej výhled. 

Pak jsme se spustili zase zpátky ke fjordu, rybáři (starej s mladým ušatým v pleteným svetru!) pro nás přijeli a v jedenáct v noci jsem byla doma ještě se světlem. Paráda. Nedalo by se to dlouhý světlo nějak zařídit i u nás? Člověk toho pak pro práci ještě děsně moc stihne. 

Jo a ještě ty Američanky. Tuhlevá jsem jela Flåmsbanou, super výhledy na všechny strany, vodopád tadyhle, na druhý straně zase kozí farma. Jo, když už jste tu chvilku, tak se to omrzí, ale většina turistů na to kouká jako na zjevení. Normální zpáteční lístek Flåm - Myrdal stojí asi 450 NOK (já naštěstí přesvědčila zaměstnavatele, že nezbytně potřebuju lítačku, abych se mohla po trati pohybovat svobodně) a ty dvě holky tam seděly a celou dobu si - četly! Čtení má takovou magickou moc (chápu - Hra o trůny a Nesbø, tomu se nedá odolat). Takže morál pro tento víkend: čtěte, ať se nemusíte pořád na něco dívat.