Zpětně: Hovdungo a stezka v borůvčí.

Všechno se tak nějak děje a ubíhá a já ani nestíhám zapisovat. A to jsem se bála, jak tady budu osaměle hledět do vodopádu, číst Olava Duuna a hovořit k ovcím. Jasně, chybíte mi, o tom žádná, taky kultura tady stojí za prd, ale myslím, že nakonec zas tak sociálně vyloučená nejsem... Asi jsem se nějak otrkala a dělám co můžu, takže se teď neustále seznamuju a podnikám různé jiné vylomeniny.
Tak dejme tomu, že to vezmeme popořádku.
Jeden z volných dní mi mimořádně vyšel na sobotu a tak se stalo, že jsme se slovenskými flåmsko-myrdalskými kolegy Gabrielou a Gabrielem vyrazili přespat na Hovdungo, ovčí kopec nad Aurlandem. O svém vztahu k cyklistice jsem už psala, ale tohle byl jeden z dalších vrcholů - Gabriel, který šteluje kola pro Rallarvegen, dovezl kola. Asi v naivní představě, že na nich na Hovdungo vyjedeme. No oukej, oni s Gabrielou by to zvládli, ale já teda rozhodně ne. Preferuju jízdu po rovince a z (nepříliš prudkého) kopce. Snažila jsem se výstup do serpentin vedoucích na Vikesland všelijak oddálit. Bylo absolutně nezbytné jet ještě na nákup do farmářského obchodu a dát si tam zmrzlinu, trochu se poopalovat na lavičce...

... ale pak už jsem neměla žádnou výmluvu a nedalo se než vyrazit vzhůru. 

Uf. Zabralo to několik hodin. Naštěstí to tam nahoře za to opocené čelo fakt stojí. 

 Nahoře se k nám přidala Gabrielina kolegyně Natalie. Dělali jsme oheň, vedli moudré řeči, poměřovali /resp. y/ si stehna, cpali se zaslouženými odměnami, čekali na západ a tak. Sobota.

Ráno (v půl sedmý!) ovšem, ehm, sjezd dolů. Z uzounký stezičky jsem sice spadla hned na začátku, zato však do mohutnýho borůvčí, který zajistilo, že jsem se moc nepodřela. Nechala jsem Gabriela, ať si fičí single trackem dolů a opatrně se spouštěla i s kolem. Po tomhle. 

A na devátou pěkně v práci. Super vejlet. O dalších eskapádách zase příště, jo?