V Budějovicích měli pana Beznožku a pana Útěkáře. Myši. Občas si připadám podobně. Minule jsem prchala na sever, pak na jih a teď teda na východ, i když už třeba ani potřeba. Nakřáplé rozněžnělé dušičce nepomůže, že vám Katařani ve výběru klasické hudby na usnutí nabízí «Z cezkyc luhu a haiu», ale stejně jsem si to pustila a pomalu se propadala do neklidného ulepeného spánku. Probudily mě celkem hlasité komentáře a výkřiky filipínské spolucestující po levé ruce a probralo mě to natolik, že jsem začala po očku sledovat, co ji tak rozrušilo. Na obrazovce před sebou sledovala napínavý film, ve kterém figurovala krásná zraněná surfařka a lidožravý žralok. Spolucestující očividně děsilo, jak dravec (zcela nečekaně, jak jinak) vyrážel z hlubiny a dorážel na dívku (požahanou medúzami), která se skryla na železném majáku na velké bóji. Jelikož jsme ale právě prolétali nad Veliko Tarnovem a nastal tudíž čas na meruňkový koláč a rýži, nezvládala jsem tak úplně sledovat, jak se příběh vyvíjí. Dívka na bestii vypálila střelu ze signální pistole (moře i žralok vzpláli jasným plamenem), žralok stihl ještě rozkousat skoro celou železnou bóji, až se ho dívka nějakým zázrakem zbavila (pod vodou!). Pak už to vypadalo na záchranu, Filipínka se zklidnila a já se zase zaposlouchala do hudby. Paní mi ještě nakonec zatřásla rukou a poznamenala, že šlo o very good movie, you should watch it. Závěr je, že teď nevím, jestli se na nějaký to potápění cejtím.
Přes uličku seděla jiná dáma - postarší Asiatka - a celou cestu měla v ofině zaraženou kulmu se řvavě růžovým držátkem. Nejdříve jsem nedokázala přijít na důvod téhle zhůvěřilosti, ale jakmile se zhaslo, rázem se všechno vyjasnilo - kulma světélkovala. Asi měla sloužit jako lampička. Nechala si ji tam i cestou na toaletu a odstranila ji až před výstupem z aeroplánu, když jsme se začali snášet k Bangkoku. Byla krásně vidět řeka - takhle nějak jsem si vždycky představovala Ankh ze Zeměplochy. Kalná řeka, co s sebou odnáší mrtvoly a všechny stesky. Takže jsem zase na cestě.
Na letišti pochodují bílé volavky, koukám po slonech a buvolech, v průvodci to avizovali, ale nic. Vymotám se z letiště a zamířím na autobusák Ekkamai, odkud by měl jezdit autobus do Tratu na jihovýchodě Thajska. Zvládnu systém žetonů a kartiček, které slouží za jízdenky, dvakrát přestoupím a konečně mě podzemka vyplivne do horkovlhkého města. Krásné načasování - autobus prý odjíždí za 10 minut. A co byste řekli? Ano, skutečně odjel přesně za 10 minut. Ani jsem si nestihla koupit žádnou pokroutku. Ale jak říkala Ema: V Asii zhubneš. Tak to asi bude ono.
Pěkné dvě hodinky se vyplétáme z města, zase ty úzké domečky na dvě okna, vůně spáleného plastu, ale narozdíl od Kyrgyzstánu také čas od času krásný obrovský strom s lavičkami ve stínu, zlaté sošky, vyparáděné oltáříčky a obří bilboardy s fotografií zesnulého krále. Spolucestující i osádka vozu (řidič, usazovač/zavazadlář a konduktérka) mají na rukávech černé smuteční stužky. Jedeme šest hodin.
V Tratu se dám do řeči s Číňankou Lilly, ani jedna nemáme žádný plán a tak volíme guesthouse s poetickým názvem Orchid Guesthouse a ubytujeme se tam. Večer vyrazíme ještě na polívku ke stánku. Lilly mi vysvětlí, že to tmavé, co jsem si tam nechala dát, není tofu, ale sražená kachní krev, já jí zase řeknu, že mungo není zelenina, ale luštěnina. Sečuánka říká, že thajské jídlo je ostřejší než to jejich a proto taky že to tady má tak ráda. Ještě mi do polívky namočí nějakou neskonale ostrou tyčinku, co si ji vybalila z papírku a já to poslušně zdlábnu.
Ráno zamířím lodí na Ko Mak a Lilly na Ko Chang. Všechno jde hladce. Pronajmu si budku s větráčkem a zbytek dne prospím. Proberu se k večernímu, zase do sebe nacpu ostrou polívku a zběžně prohlédnu kempovní knihovničku. Mám štěstí. Zhruba 80 % jejího obsahu tvoří knihy v severských jazycích. Jen ten Coetzee, co jsem si ho vyhlídla, je zrovna ve finštině.
Posileněna neklidným spánkem se budím v pět ráno a zírám do tmy. Geká tu gekon, venku už se probouzejí ptáci. Po terase mi ráno poskakuje takový špačkokos se žlutýma nožkama a žlutými stínu u oček. Vypadá podle, ale nazobe se drobečků chleba z Penamu a dá pokoj. Asi budeme kamarádi. Takže už mám jeho a gekona. Nemusíte se o mě bát.
Žádné komentáře:
Okomentovat