Pánské návštěvy v bungalovu

Ve své chaloupce na muří nožce žiju asociálně - jediným stálým společníkem je mi větrák (dokonce třírychlostní, jmenuje se Accord), který mi každý večer dle dohody hučí do ouška podivné písně o dalekých krajích a vlahých listopadových nocích kdesi za mořem. Vlastně je tady ještě spousta malinkatých mravenečků, kteří celý domek postupně rozkládají, jímá mě podezření, že jednoho dne vystoupím z postele (pravou nohou) a propadnu se kamsi do neznáma, podobně, jako se mi to děje ve snách. 

Ovšem přijímám ve svém budoáru návštěvy. Ne tedy jako markýza de Merteuil - tady je to poněkud méně organizované. 

Kdo k nám chodí: pan Gekon. Objevil se hned první noc, to mě překvapil při noční návštěvě toalety, dnes tu byl zase, to však během poledního klidu. A to jsem ho vlastně překvapila spíš já, když jsem ho vylila z láhve od zeleného čaje, kde se asi vznášel a louhoval. Chvilku se rozkoukával a pak zmizel na své za zrcadlem (kam jinam taky tahle stvoření mizí, že). 

Pan Majna, ten chodí hlavně ráno, hledá něco v trávě, asi zbytky toho skvělýho chleba, ale ty už tam nejsou, překvapivě, budu mu muset něco pořídit a taky vám ho vyfotit nějak zblízka. Troufne si sice až na verandu, ale jakmile se pohnu, prchá. Tak posílám aspoň pohled z verandy.

A nově Pan Had. Vlastně doufám, že s tím budeme udržovat spíše chladnější vztah, ale tady v tropech nikdy nevíte... horká krev je horká krev. Přítel každého biologa a překladatele BioLib tvrdí, že pan Had je užovka ostronosá, ale nejsem herpetolog, takže ruku do ohně bych za to nedala a chytat ho nebudu. 

Tak uvidíme, kdo se objeví dál.