Štěňátka na Vánoce, hon na mušle a necudy pod plachtou

Rozhodla jsem se, že vám nadělím takový malý dárek a ozvu se. Vlastně taky nebylo moc o čem psát. Snažila jsem se překládat, ale co jsem se začala trochu socializovat, můj vydřený plán se rozpadl v prach a já byla uvržena do víru ostrovního života obnášejícího nečekané návštěvy masážních salónů, výjezdy na motorce kamsi na druhý konec ostrova, sběr mušlí (a jejich výměnu s ostatními sběrači), povalování se na lehátku, četbu a dlouhé hodiny hovorů o seberozvoji (který ovšem není na lehátku možné realizovat, víme?) a autenticitě cestování ("Ale prostě Thajsko před dvaceti lety, to byla jiná...").
Hodně času jsem strávila v podniku u kouřící babičky Paw - skvělá atmosféra, výborné nudle a prostě hospoda, kam chodí místňáci a v televizi běží thajská telenovela s holkou, co se mění v andulku (je tam i mluvící kocour). Potkala jsem tam Katalánce Borju, který bydlel v kempu, kam jsem se hned po Vánocích přestěhovala. V zátoce (ne, není tam celej den stín, ale tichá je) s chatkou s výhledem na moře a vůbec samé výhody.

Kromě jídla jsem se taky docela dost vozila na motorce. Myslím, že to chlapům dělá docela dobře, když můžou někoho vozit, tak jsem na tu hru přistoupila. 

Borja mě vzal na kafe a doporučil, kam jít na masáž - do podniku k houbičkám. 

S Angličanem Dominicem, kterýho jsem potkala v kempu, jsme zase podnikli několik výpadů na mušle. 

Tohle jsou některé z mých úlovků: 

O uměleckých dílech Koh Maku jsem už psala, ale přidávám do sbírky dívky zvoucí do erotického muzea (prý fakt, ale ještě jsem tam nebyla). Jednu z nich někdo zakryl ubrusem.  

A usměvavé Brunejce od školy: 

Taky jsem podnikla výjezd do Tratu kvůli prodloužení víza. Projela jsem se na rychlý lodi, dala si polívku, vyřídila formality, vybrala peníze a cestou zpátky zažila nemilou přihodu se třemi rozvzteklenými psisky (ubrránila jsem se). 

Pak byly Vánoce, to jde tady v dáli přežít skvěle, vlastně jsem si skoro ani nevšimla. Místo salátu jsem si dala mango, místo kapra mořskou rybu na česneku a zamířili jsme s Dominicem na masáž nechat se skvěle poválet a prokřupat. Na První svátek vánoční zase slavili všichni američtí, britští a další spolukempaři a v podniku na druhém konci ostrova probíhal večírek (na koh makské poměry nečekaně učesaný, dokonce jsem zahlédla i někoho na podpatcích a na - splachovacích - záchodech byla zrcadla. I papír). 

Ani jsem se nestihla opít, když tam kdosi vykřikl, že slavnostně skočíme do bazénu (bazén, čtete správně, byl to opravdu tenhle typ podniku). Přišlo mi to jako skvělej nápad a tak jsem tam hned skočila šipku. V šatech. Jaká krása! Plovala jsem v modré vodě a říkala si, že to cestování má přece jenom něco do sebe. 

Ještě jsem vám chtěla napsat o muži-delfínovi a o přátelích v novém kempu, ale už to nechám na příště a jdu si číst. Čtení totiž povznáší. 

Život na volné muří noze

Ne, není to tak úplně dovolená, jela jsem sem překládat a to se mi celkem daří. Dělám na druhém dílu  z detektivní série od Ingara Johnsruda (první díl, Vídeňské bratrstvo, vyšel letos v Hostu). Takže můj režim je zhruba takový: vstanu ráno (to vy jdete spát) a překládám až do oběda (to se budíte), pak si dám kvůli vedru pauzu a odpoledne jedu zase až do večera (to obědváte). Mezitím občas musím skočit do moře, protože už je moc vedro a vaří se mi hlava. A takhle pořád dokola, protože jak víme, rutina je základ úspěchu.
Občas ale opustím svoji noru na muřích nožkách, minulý týden se mi to stalo dokonce dvakrát. Vydala jsem s na druhou stranu ostrova vyměnit peníze a koupit známky. Ko Mak není velký, z jihu na sever ho přejdete za hodinku, z východu na západ (a případně opačným směrem, ale kdo by to dělal), tak za dvě. Místňáci a turisti uhánějí na motorkách, skútrech a ti chudší na kolech. Já šla pěšky a připadala jsem si na naprosto nejzazším konci celé téhle pomyslné hierarchie. Ale zase jsem si aspoň užila motejly,

kytky,

a oltáříčky u cesty

i se spoustou skvělejch detailů.

Většina lidí o Ko Maku říká, že je to jeden z mála ostrovů tady, které ještě úplně nezasáhl ten opravdový turistický boom. Není tady žádný velký hotel, spíš takové menší kempíky pro dvacet třicet hostů, jako je ten náš. Ale je tu i pár klimatizovaných hotýlků. Taky se čile staví a s tím produkuje spousta bordelu, který zůstává ležet kolem, však to znáte. 

Kromě toho, že se na druhé straně ostrova buduje, jsou tam taky velký vlny a ve vodě taková světle modrá štikovitá ryba.

Tady s tam odtud vyráží na šnorchlování, alespoň na ceduli na konci toho dlouhého mola byla šipka, která ukazovala do moře, s nápisem "Nice fish and coral 200 m". 

No a jinak kromě turismu živí místní i produkce (teda, místní to neprodukují, jen sbírají) kaučuku. Tak až příště vybalíte prezervativy, vzpomeňte si na Ko Mak. 

Ani v tom vedru jsem si neodpustila pár výprav mimo tradiční turistické cesty. Tady je jeden úlovek. 

Tady druhý. 

Takových podivných zapomenutých uměleckých děl jsem tady objevila víc. Vždycky to odněkud vykoukne ze zeleně, až se leknu. Cestou pro pohledy jsem taky narazila na tuhle ceduli. 

Zaradovala jsem se, že teď už můj život nabere skutečně ten správný směr, stačí jít vpravo a prostě ejaja hospsasa, jak říkal Ijáček. Zbytek života někde na pláži s koktejlem s paraplíčkem nebo na masážním lehátku, jaký měla paní Levyová ze Spolčení hlupců. Něco takového třeba.

Ale zklamu vás. Cesta ke šťastným dnům vypadá takhle (alespoň tady).