Život na volné muří noze

Ne, není to tak úplně dovolená, jela jsem sem překládat a to se mi celkem daří. Dělám na druhém dílu  z detektivní série od Ingara Johnsruda (první díl, Vídeňské bratrstvo, vyšel letos v Hostu). Takže můj režim je zhruba takový: vstanu ráno (to vy jdete spát) a překládám až do oběda (to se budíte), pak si dám kvůli vedru pauzu a odpoledne jedu zase až do večera (to obědváte). Mezitím občas musím skočit do moře, protože už je moc vedro a vaří se mi hlava. A takhle pořád dokola, protože jak víme, rutina je základ úspěchu.
Občas ale opustím svoji noru na muřích nožkách, minulý týden se mi to stalo dokonce dvakrát. Vydala jsem s na druhou stranu ostrova vyměnit peníze a koupit známky. Ko Mak není velký, z jihu na sever ho přejdete za hodinku, z východu na západ (a případně opačným směrem, ale kdo by to dělal), tak za dvě. Místňáci a turisti uhánějí na motorkách, skútrech a ti chudší na kolech. Já šla pěšky a připadala jsem si na naprosto nejzazším konci celé téhle pomyslné hierarchie. Ale zase jsem si aspoň užila motejly,

kytky,

a oltáříčky u cesty

i se spoustou skvělejch detailů.

Většina lidí o Ko Maku říká, že je to jeden z mála ostrovů tady, které ještě úplně nezasáhl ten opravdový turistický boom. Není tady žádný velký hotel, spíš takové menší kempíky pro dvacet třicet hostů, jako je ten náš. Ale je tu i pár klimatizovaných hotýlků. Taky se čile staví a s tím produkuje spousta bordelu, který zůstává ležet kolem, však to znáte. 

Kromě toho, že se na druhé straně ostrova buduje, jsou tam taky velký vlny a ve vodě taková světle modrá štikovitá ryba.

Tady s tam odtud vyráží na šnorchlování, alespoň na ceduli na konci toho dlouhého mola byla šipka, která ukazovala do moře, s nápisem "Nice fish and coral 200 m". 

No a jinak kromě turismu živí místní i produkce (teda, místní to neprodukují, jen sbírají) kaučuku. Tak až příště vybalíte prezervativy, vzpomeňte si na Ko Mak. 

Ani v tom vedru jsem si neodpustila pár výprav mimo tradiční turistické cesty. Tady je jeden úlovek. 

Tady druhý. 

Takových podivných zapomenutých uměleckých děl jsem tady objevila víc. Vždycky to odněkud vykoukne ze zeleně, až se leknu. Cestou pro pohledy jsem taky narazila na tuhle ceduli. 

Zaradovala jsem se, že teď už můj život nabere skutečně ten správný směr, stačí jít vpravo a prostě ejaja hospsasa, jak říkal Ijáček. Zbytek života někde na pláži s koktejlem s paraplíčkem nebo na masážním lehátku, jaký měla paní Levyová ze Spolčení hlupců. Něco takového třeba.

Ale zklamu vás. Cesta ke šťastným dnům vypadá takhle (alespoň tady).