Gruzínské Snickers

V tom spěchu, jak jsme balili... prostě jsem vám to zapomněla odvyprávět celé. Stejně nevím, jestli vás to vůbec zajímá, ale co už, tak to aspoň dokončím. Z Kazbeku jsme se "spuskáli v niz" a to zpět v Tbilisi a odtud do vinařské oblasti Kakheti. Tam odtud je všechno to skvělé gruzínské víno, o kterém my později narození už nemáme ani páru, ale prý bývalo dobré... A v Gruzii dobré je. Užívali jsme si ho ve Sighnaghi, městečku, které vypadá jak vystřižené z nějakého chorvatského prospektu, jen kdyby nebylo na kopci a v dáli se nerýsoval Kavkaz.

Víno je tam všude a Gruzínci ho samozřejmě využívají do poslední pecičky, toto je například "gruzínská Snickers", tyčinka plná energie, vyrobená z ořechů a vylisovaných slupek, nebo čeho. 

Takže tam jsme si polenošili a opět vstříc horám a opět vstříc Ruské hranici. Nočním vlakem se z Tbilisi přesouváme do Zugdidi (jestli jsem někde v blogu o Kyrgyzstánu kdy zmínila nejhorší záchody na světě, tak záchody na nádraží v Zugdidi zde silně konkurují a ne, nevyfotila jsem to, chtěla jsem co nejrychleji uprchnout, ale toho člověka, který tam skutečně, skutečně seděl a vybíral peníze, toho lituju, z celého srdce).  Takže noční cesta hrůzy do Zugdidi a odtud maršrutkou do hor Svanetie, podívat se na Ushbu, která sice není tak vysoká jako Kazbek, ale je to už skutečná hora pro horolezce (a to nejsme, takže nám stačilo vidět ji z uctivé vzdálenosti několika kilometrů). Cestou do hor potkáváme ve voze dva skvělé chlapíky, tipujeme je na bulharské zápasníky, ale pak se z nich vyklubou rusko-ukrajinsko-izraelští kamarádi, se kterými následujících pár dnů strávíme a nezalitujeme ani na chvilku, protože už dlouho se nám nikdo takhle netrefil do humoru. A tak společně vystoupáme k Ushbě a zase klesneme dolů a vydáváme se do Adishi, jedné z těch zapadlejších vísek kolem Mestie (ze které se gruzínská vláda snaží udělat podivné letovisko švýcarského typu, celé za vydatné podpory Američanů). Z Adishi pokračujeme ke kostelíku svatého Jiří, kde se každoročně konají podivné křesťansko-pohanské slavnosti, při kterých se křtí děti, v kostelíku se popíjí pálenka z hroznů, zabíjí se berani a jejich kůže se rozvěšují kolem kostela a zápasí se ve zvedání kamenů. A pak je ráno a my jsme u ledovce a zjištujeme, že naše cesta je vlastně u konce, otočíme se, dojdeme do jiné vesnice, tam sedneme na vůz, který nás doveze zpátky do Mestie, odud zase do Zugdidi, odtud do Batumi a už se ubíráme Tureckem zpátky k Istanbulu. Tam si ještě užijeme dva dny. Ukrátime si je lundáním se po městě a nakukováním do mešit, popíjením čaje v zahradách, kouřením dýmky v zapadlých podnicích, pojídáním baklavy a smažených ryb, pomalu z toho dostávám hlad. 

Mkinvartsveri/ Kazbek

Kazbek je hora v severní Ossetii, zrovinka v té oblasti, kterou před pár lety Rusové obsadili a okupují ji dodnes. Utrhli si pro sebe kus a kus zůstal Gruzii. Tam jsme se vydali, obligátně maršrutkou, pět hodin zběsilé jízdy a jsme tam. Je zima, mlha, prší, ve vzduchu visí stejná vůně, jako v Sary Taš na tádžické hranici,  směsice vůní topiva, vysokohorského vzduchu a dobytka. Je tu krásně.

Kazbek je v mracích, stěží je vidět malý klášter, kam se další den vypravíme. Konečně vytahuju rukavice, už jsem se bála, že je budu celou dobu nosit zbytečně. Jedna věc nás trápí. Zapomněli jsme míč a nemáme si čím pinknout a zrovna by byla volná chvíle! Tak aspoň zas pijeme koňak a ráno vyrážíme ke klášteru a pak dál vzhůru po Kazbeku k ledovci.

Nahoru si netroufneme, nemáme na to moc vybavení a je to přeci jen úctyhodných 5 000 metrů. Cestou se k nám přidává kulhavý psík, prý vodí lidi nahoru a dolu, bohužel ho po několika kilometrech odloudí polští turisté polskou sušenkou. Nevadí, cestou dolů se k nám stejně přidává jiný. Psi jsou tu parádní, hlavně tady v horách je plno chlupatých kavkazáků, kteří se chtějí kamarádit a trochu člověka poslintat.

ბათუმი

Ano, čtete správně, Batumi. Šílené město na pobřeží Černého moře plné podivných blikajících atrakcí a vybetonovaného čehosi plné východních turistů. Gruzínci Rusáky nenávidí, ale stejně všechno budují v takovém tom stylu, že se to stejně může líbit jen ruským turistům. Celá Gruzie se přebudovává, resp. buduje znovu. Vše se opravuje i za cenu toho, že prostě některé památky budou kvůli těm tunám betonu vyškrtnuty ze seznamu UNESCO. Beton tu teče proudem. Ale staré uličky Batumi mají pořád kouzlo. Možná o to větší v kontrastu se všemi těmi blbostmi, které se tam staví.

Tady v bájné Kolchidě nás postihuje první akutní běhavka, léčíme se tudíž gruzínským koňakem a snažíme se to vyběhat v pevnosti Gonio a pak v botanické zahradě. 

Moc se to nedaří. Ale stejně máme už ulepeného pobřeží až po krk, tak mizíme nočním vlakem do Tbilisi. Tam trochu bloudíme a odchytne nás paní, která zná paní a ta zná paní, která pronajímá pokoje, necháme se tedy zlákat k prohlídce a neodoláme. Opět starý činžák, vysoké stropy, trochu oplesnivělé tapety, ale taky staré parkety a bílé závěsy a paní se jmenuje Heléne a hovoří francouzsky a rusky a prostě tomuhle zašlému kouzlu nejde nepodlehnout... 

Pak se jdeme potloukat po Tbilisi v doprovodu mé dávné spolužačky z Norska, Gruzínky Nino a když nás Nino zanechá svému osudu, hbitě přesedláme ke couchsurferovi Giorgimu, který nás sice nemůže ubytovat, ale zato nás pozve ne domácí víno a na večeři k sobě domů. Na zápraží tam sedí jeho usměvavá babička a všechno je najednou takové jednoduché a prosté. Krása. 

Saperavi, Kinsmarauli

Množí se nám zde dotazy, kde prý jsou všechny ty příspěvky z té polodaleké cesty a já popravdě musím přiznat - ještě nejsou. Nějak jsem se nedostala ke psaní, takže snad omluvíte, že se s vámi o některé zážitky z cesty po Turecku a po Gruzii podělím teprve zpětně. To znamená, že to bude zcela neutentické, zmatené a jistě strohé, ale pokud vás to i tak zajímá, tak čtěte dále.
Po loňském norském výletu jsme se rozhodli vyrazit o trochu dále a když se nám země otřásla v místech, kam jsme měli původně namířeno, tak padla volba na Gruzii, poněvádž mi všichni moji studenti pořád meldují, jak je to tam pěkné, a já jsem si to tím pádem potřebovala ověřit. A pověst nelhala. Je to tam pěkné.
Tím bych mohla skončit, ale vy jistě čekáte na všechny ty šťavnaté, vypečené a vysmažené historie a já vás nakrmím, nebojte.
Takže to celé začalo příletem do Istanbulu.... (představujte si teď, jak se obraz rozmlžuje a na scéně se objevuje pan On a já, jak s bídnou mapičkou bloudíme po Kadiköy, což je podle Wikipedie: large/populous/cosmopolitan čtvrť v Istanbulu, je to už ta asijská část)... No, zas takové drama to nebylo, couchsurferka, u které jsme přespávali, nám sice napsala neskutečně komplikovaný návod, jak se k ní dostat, ale nakonec jsme se za necelé tři hodinky zvládli dopravit z letiště až k ní domů. Do parádního starého činžáku postaveného pro italské inženýry. Hodně to tam připomínalo takové omšelé pražské Vinohrady. Čekala jsem, kdy se z temné boční ulice vyloupne Ajvazův varan nebo ta škeble, která nás bude honit, ale nestalo se tak. A tak jsme snědli  první pilaf, vypili první ajran a šli na kutě.
Druhý den jsme zařizovali cestu do Trabzonu, poflakovali se po okolí, honili kočky v průchodech a jeli na výlet někam, kam jsme ani nedojeli a už jsme se museli vrátit.

Nakonec jsme došli na autobusové nádraží Harem, dali si nedobrý kebab (první ze dvou nedobrých) a pak naskočili na autobus, který nás ale ještě neodvezl do Trabzonu, ale jen na nějaký terminál kdesi za Istanbulem, kde jsme pak kvůli různým zmateným instrukcím uvízli asi na pět hodin. Alespoň jsme si mohli číst.
Pak už jsme se nalodili do nočního a denního autobusu směrem na Trabzon a z něj se po patnácti hodinách vypotáceli s měchýři plnými čaje a turecké kávy. A hurá hned do víru trabzonského autobusáku a vyhledat cestu k našemu dalšímu couchsurferovi. Tak prý máme dorazit k nějakému hotelu a pak do telefonu upřesňuje, že máme jít přímo do hotelu... Znejistíme. Není to léčka? Nenaláká nás tenhle člověk jen do hotelu? Navíc do hodně luxusního. Zdráhavě vstupujeme, náš hostitel diriguje poslíčka, aby nám vzal batohy. Dost smrdíme. Na stolech jsou bílé ubrusy a my máme hlad. Nejistě po sobě pokukujeme a krčíme rameny. Ale baklažánu neodoláme a prostě se do toho všeho pustíme. Náš hostitel nám dá kartu od pokoje a zmiňuje, že tu teď má ještě další surferku. Ta nám večer všechno objasní. Berkant, který nás tu hostí, je manažer celé sítě hotelů a vzhledem k tomu, že Trabzon nenávidí (má pocit, že je to provinční město), tak pořád hostí hrozně moc couchsurferů. No, ale protože má děsně práce, tak na ně vlastně stejně nemá čas, tak je prostě nechá v hotelu, kde zrovna je a aspoň s nimi večer posedí na zápraží. Trochu divnej pabouk. No, ale aspoň jsme zjistili, že pobyt v hotelu pro nás moc není a že se brzy vydáme dále. Ještě druhý den zajedeme na výlet do kláštera Sumela, který byl založen v roce 386 (fresky jsou hodně poničené, ale místo krásné) a pak se společně se surferkou Celine vydáváme stopem do Gruzie. Ale o tom třeba zase příště.

Originál od roku 2007

Tak jsem zjistila, že můj původní blog zmizel. S ním samozřejmě i mraky moudrých myšlenek, které jsem za těch několik let zvládla vyprodukovat, nu což, nevadí, jen zamrzí. Ale abyste nebyli ochuzeni o postřehy z mého okolí, v současné době samozřejmě velmi neakčního a ryze českého, tak zakládám tohohle pohrobka. A na počest jeho předka ho povedu pod stejným názvem.

Na starém blogu jsem se naposled chystala uveřejnit veselé historky z hor, ale to bylo v únoru a teď už prostě nevím, co je vtipného na tom, když se tragéd jako já snaží dohnat to, co na střední škole zameškal a vyrazí na lyže. Úsloví o starém psu platí, a i když se to i letos budu snažit překonat, tak si moc šancí nedávám. Takže tím bych měla z krku poslední zimu, pak bylo jaro a léto a to jsem strávila (a stále ještě trávím) s norskými mrtvolami, o tom vám snad vbrzku povím víc. Jenže je vedro a jak říkám, mám tu ty mrtvoly, takže doufám chápete, co by se s nimi stalo, kdybych je nechala dlouho rozdělané...