Gruzínské Snickers

V tom spěchu, jak jsme balili... prostě jsem vám to zapomněla odvyprávět celé. Stejně nevím, jestli vás to vůbec zajímá, ale co už, tak to aspoň dokončím. Z Kazbeku jsme se "spuskáli v niz" a to zpět v Tbilisi a odtud do vinařské oblasti Kakheti. Tam odtud je všechno to skvělé gruzínské víno, o kterém my později narození už nemáme ani páru, ale prý bývalo dobré... A v Gruzii dobré je. Užívali jsme si ho ve Sighnaghi, městečku, které vypadá jak vystřižené z nějakého chorvatského prospektu, jen kdyby nebylo na kopci a v dáli se nerýsoval Kavkaz.

Víno je tam všude a Gruzínci ho samozřejmě využívají do poslední pecičky, toto je například "gruzínská Snickers", tyčinka plná energie, vyrobená z ořechů a vylisovaných slupek, nebo čeho. 

Takže tam jsme si polenošili a opět vstříc horám a opět vstříc Ruské hranici. Nočním vlakem se z Tbilisi přesouváme do Zugdidi (jestli jsem někde v blogu o Kyrgyzstánu kdy zmínila nejhorší záchody na světě, tak záchody na nádraží v Zugdidi zde silně konkurují a ne, nevyfotila jsem to, chtěla jsem co nejrychleji uprchnout, ale toho člověka, který tam skutečně, skutečně seděl a vybíral peníze, toho lituju, z celého srdce).  Takže noční cesta hrůzy do Zugdidi a odtud maršrutkou do hor Svanetie, podívat se na Ushbu, která sice není tak vysoká jako Kazbek, ale je to už skutečná hora pro horolezce (a to nejsme, takže nám stačilo vidět ji z uctivé vzdálenosti několika kilometrů). Cestou do hor potkáváme ve voze dva skvělé chlapíky, tipujeme je na bulharské zápasníky, ale pak se z nich vyklubou rusko-ukrajinsko-izraelští kamarádi, se kterými následujících pár dnů strávíme a nezalitujeme ani na chvilku, protože už dlouho se nám nikdo takhle netrefil do humoru. A tak společně vystoupáme k Ushbě a zase klesneme dolů a vydáváme se do Adishi, jedné z těch zapadlejších vísek kolem Mestie (ze které se gruzínská vláda snaží udělat podivné letovisko švýcarského typu, celé za vydatné podpory Američanů). Z Adishi pokračujeme ke kostelíku svatého Jiří, kde se každoročně konají podivné křesťansko-pohanské slavnosti, při kterých se křtí děti, v kostelíku se popíjí pálenka z hroznů, zabíjí se berani a jejich kůže se rozvěšují kolem kostela a zápasí se ve zvedání kamenů. A pak je ráno a my jsme u ledovce a zjištujeme, že naše cesta je vlastně u konce, otočíme se, dojdeme do jiné vesnice, tam sedneme na vůz, který nás doveze zpátky do Mestie, odud zase do Zugdidi, odtud do Batumi a už se ubíráme Tureckem zpátky k Istanbulu. Tam si ještě užijeme dva dny. Ukrátime si je lundáním se po městě a nakukováním do mešit, popíjením čaje v zahradách, kouřením dýmky v zapadlých podnicích, pojídáním baklavy a smažených ryb, pomalu z toho dostávám hlad.