Ptáček v Dubaji a muškát na obzoru

Na mapě na obrazovce přede mnou se pomalu objevují názvy děsně vzdálených a exotických míst. Míst, kam se většina z nás (kromě biologů z Budějic samozřejmě) nikdy nepodívá a která znějí velmi lákavě. Letíme nad Bagdádem, Eufratem a před přistáním v Dubaji zakroužíme nad Ománem. Město Maskat je v angličtine Muskat a já hned dostanu chuť na všelijaké ty kořeněné dobroty a jiné speciality a ještě v jednu hodinu v noci si musím na letišti dát mangový džus. Bez toho prý se z Emirátů neodjíždí, jak mě poučil jeden můj student.
Celé to ale začalo už minulý květen, kdy jsem při pátrání v Norsku zjistila, že v Canbeře žije jedno ze zavátých židovských "dětí", které norská organizace Nansenhjelpen v roce 1939 odvezla z Československa do Norska. Pár e-mailů a pan Thomas se objevil v Praze a nějak jsme se postupně shodli na tom, že pro pána v jeho letech není nic lepšího, než najmout si učitelku češtiny "in-house" a to doslova. A tak jsem vyrazila.

Začalo to dramaticky - kamarád Rom K. se nabídl, že mě může vzít do Prahy, že má cestu. A lakomá Barka jako já samozřejmě nemohla říct ne... Když jsem ale ráno viděla, že za dodávkou má připojený ještě vozík naložený dvěma tunami kovových květináčů, polilo mě horko, vlastně spíš studeno. Jakmile jsme jeli rychleji než 70 km v hodině, celé auto se třáslo a házelo a Rom svíral volant, nadával a civěl vpřed. Ale nakonec jsme přeci jen dojeli, já se šťastně dopravila na letisko a odsvištěla směrem východním.

V Dubaji mě čekalo devět hodin a samozřejmě jsem si k odpočinku neomylně vybrala nejméně pohodlné lavičky. Mělo mě trknout, že tam nejsou žádní zahraniční turisté - ti totiž pospávali na polstrovaných sedačkách u letištní mešity. A já se choulila na kovových lavicích. Kolem posedávaly skupinky bosých chlapíků a všichni se o něčem dohadovali. Po dvou hodinách jsem to už nevydržela, spát se tam vůbec nedalo. Korzovala jsem tedy pár hodin, okukovala kam kdo cestuje (Kdo ví, kde je Jadda, ať se o to podělí v komentářích, všichni, kteří nastupovali do letadla tím směrem byli v bílém. Úplně všichni.) a pak už jen tak posedávala, zevlovala a šmírovala spolucestující. Letiště je celé blýskavé a moderní, trochu sterilní, ale přeci jen ne tolik, jako třeba v Norsku. Dokonce sem do terminálu vniklo několik ptáčků a když jsem vcházela do tunelu k letadlu, zpívali mi na rozloučenou.