Co si budeme nalhávat, politice nerozumím. Sleduji ji po očku, ale orientuji se v ní jen velmi chabě. Když přijde řeč na parlament, senát a tohle všechno kolem, zaujatě se dívám z okna a vyhýbám se veškerému očnímu kontaktu, jen abych do té debaty nezapadla, protože tady jsem vážně na tenkém ledě. Je to hanba, já vím, ale přiznávám. Natož pak tedy politika australská. Poslední dny se navíc v australském tisku píše spíš o pátrací akci po malajsijském (nemohla jsem tomu uvěřit, ale vážně to není letadlo malajské, viz zde) letadle a tak ani moc není co sledovat. Až do včerejška - kdy mě shodou okolností jedna místní knihovnice vzala do budovy parlamentu na "Question time" - což je vyhrazená doba, po kterou se mohou poslanci vládnoucí strany i opozičních stran ptát ministrů a premiéra Tonyho Abbotta na co se jim zlíbí. Pan domácí mě varoval, že to bude nuda, ale šeredně se spletl. Velmi jsem se bavila.
Jen pro pořádek ve zkratce základní fakta (jak jsem psala na začátku, nečekejte žádné detaily). Abbotta jste asi všichni viděli v televizi nebo na internetu, jak komentuje tu pátrací akci. Vystudoval politiku a filozofii na Oxfordu a je to tak konzervativní katolík, že opustil kněžský seminář, poněvadž se mu zdál moc liberální. V novinách mu tedy často říkají "mad monk", tedy šílený mnich, protože je často dost útočný. (Nu, o nemanželském synovi - ke kterému se přiznal a pak se ukázalo, že to jeho syn vůbec není - se to proláklo až před pár lety. Ale to jsou jen takové drby.) Takže pan Abbott je předsedou Liberální strany Austrálie (Liberal Party of Australia - tohle jsou konzevy, středopravičáci) od roku 2013 i premiérem, protože ve volbách porazili levičáky - Australskou labouristickou stranu (Australian Labor Party).
A politici těchto dvou stran mi připravili skvělé divadlo. Věc se má tak, že jednu otázku položí někdo z opozice (musí to stihnout za 45 sekund) a pak mu na ni oslovený ministr či premiér během čtyř minut odpoví. Celé to řídí předsedající "Mr./ Madame Speaker", který udílí slovo a tiší hluk, který se ozývá z obou táborů - poslanci samozřejmě sedí naproti sobě, bezpečně mezi svými. Poslanci vyjadřují svou souhlas či nesouhlas různými komentáři a výkřiky, bučí a jinak hlučí. Ale tentokrát se to celé zvrhlo, protože "Madam Speaker" Bronwyn Bishopová se po třetí otázce rozhodla "vyloučit" jednoho z poslanců ze hry (což může a prý to dělá velmi často), jenže namísto "vyloučení" na hodinu zvolila těžší kalibr, když labouristického poslance Marka Dreyfuse vyhodila z budovy parlamentu na 24 hodin poté, co ji oslovil a zrovna na to neměl právo a navíc ji prý oslovil nějak špatně - moc jsem nepochopila rozdíl, ale asi ji oslovil "madam" namísto "madame", jaký je v tom ve výslovnosti rozdíl moc nevím. Každopádně k takovému vyloučení nedošlo někdy od roku 1947 (to už jsem zapomněla přesně). Pak byla pauza a po pauze už opozice namísto otázek na premiéra jen kritizovala předsedající - pustili se do ní s výčtem všech prohřešků, kterých se dopustila a všech ústrků, kterým je vystavila (minule na hodinu vyhodila jiného poslance, protože se smál a to se tam pořád smějí všichni) - a premiér a různí ministři se jí zastávali a vzájemně si tam předhazovali, kdo z nich je větší ufňukanec (naučila jsem se nově slovo "sook"), prostě pěkná fraška. Do příštího zasedání je šest týdnů, tak se uvidí, jestli se to vyvine dál.
Tímhle vším jsem chtěla říct, že podobné taškařice neprobíhají jen u nás, ale i v takové veliké a super-civilizované zemi jako je Austrálie.
Tady vám to aspoň posílám: http://www.abc.net.au/news/2014-03-27/dreyfus-kicked-out-of-parliament-as-speaker-row-flares/5349794
Pozor v minutě 3:25 v pravé lóži, čtvrtý flek zleva, to jsem já. Asi teda.
pátek 28. března 2014
úterý 25. března 2014
Šramot pod terasou
A mého pokoje vedou dveře na terasu a do zahrady. Každý večer (resp. každé ráno, protože se pořád nějak nemůžu dostat do australského rytmu a ponocuju) slyším pod terasou šustění, prskání a zvuky nějakých zvířecích šarvátek a hádek. Takže jsem se rozhodla vyzkoumat, co se to tam děje a vydala se na číhanou pod terasu. A zjistila jsem zajímavou věc - žije tam zvíře. Nemám pro vás bohužel žádné šťavnaté fotky (škoda, opatřila bych je nápisem ŠOK!!!), neb můj fotoaparát udělá jen veliký blesk a v tu chvíli už je zvíře někde úplně mimo. Ale je to asi nějaký possum nebo jiný vačnatec (pravděpodobně ne vakokrt, protože ten žije jednak v poušti a druhak by mi asi tak rychle neuprchl*). Possumů je plno - possum plyšový, zelenavý, vlnitý ba i pestrý. No, celkem asi 14 druhů. Vzhledem k tomu, že já jsem zahlédla jenom nějaké rychlé zvíře ve tmě, nedokážu říct, který to byl konkrétně. Nebo to možná byl kusu (anglicky common brushtail possum), toho máme na fotce třeba tady.
Possum tu má u majitelů domu podobnou pověst jako u nás kuna. Všichni se klepou, aby se jim nezabydlel ve střeše a koumají, jak se ho zbavit (tenhle návod je z Ameriky, ale pobavily mě ty ilustrace).
Co ale určit umím, jsou tihle pánové, kteří se každé ráno usadí na stromě vedle a trhají malé větvičky a u toho děsně nahlas hlučí. Snad se mi je podaří nějak zachytit. Pak sem ještě létá šedej papoušek s červenou hlavou a děsivá vránostraka o které jsem zjistila, že to je flétňák australský, který zlobně mrká oranžovým okem. Budu si na něj muset dávat pozor, obzvlášť, když jsem se teď dočetla, že rád útočí na lidi zezadu a tak si prý mám vzadu na čepici namalovat oči. Aby mi pak vletěl přímo do obličeje, to tak. No, ale jsem ráda, že vím, že tenhle zvuk není zvuk bambusového klepadla u sousedů, ale zpěv pana flétňáka.
*jestli vás zaujal vakokrt, tak se určitě podívejte i na zvíře jménem kolokolo. A ještě je tu vakoplch, fakt nekecám!
A nakonec pár videí pro pobavení a poučení:
https://www.youtube.com/watch?v=ES_n4DgJDHs
https://www.youtube.com/watch?v=WRH0ZPPS0Z8
http://21stoleti.cz/blog/2011/10/21/zahada-zvirete-%E2%80%9Ezapomenuteho%E2%80%9C-v-americe/
Jo a ještě jsem vám chtěla napsat, že když se třeba nějak ozvete v diskusi, tak budu vědět, že to čtete a že má smysl psát dál.
Possum tu má u majitelů domu podobnou pověst jako u nás kuna. Všichni se klepou, aby se jim nezabydlel ve střeše a koumají, jak se ho zbavit (tenhle návod je z Ameriky, ale pobavily mě ty ilustrace).
Co ale určit umím, jsou tihle pánové, kteří se každé ráno usadí na stromě vedle a trhají malé větvičky a u toho děsně nahlas hlučí. Snad se mi je podaří nějak zachytit. Pak sem ještě létá šedej papoušek s červenou hlavou a děsivá vránostraka o které jsem zjistila, že to je flétňák australský, který zlobně mrká oranžovým okem. Budu si na něj muset dávat pozor, obzvlášť, když jsem se teď dočetla, že rád útočí na lidi zezadu a tak si prý mám vzadu na čepici namalovat oči. Aby mi pak vletěl přímo do obličeje, to tak. No, ale jsem ráda, že vím, že tenhle zvuk není zvuk bambusového klepadla u sousedů, ale zpěv pana flétňáka.
*jestli vás zaujal vakokrt, tak se určitě podívejte i na zvíře jménem kolokolo. A ještě je tu vakoplch, fakt nekecám!
A nakonec pár videí pro pobavení a poučení:
https://www.youtube.com/watch?v=ES_n4DgJDHs
https://www.youtube.com/watch?v=WRH0ZPPS0Z8
http://21stoleti.cz/blog/2011/10/21/zahada-zvirete-%E2%80%9Ezapomenuteho%E2%80%9C-v-americe/
Jo a ještě jsem vám chtěla napsat, že když se třeba nějak ozvete v diskusi, tak budu vědět, že to čtete a že má smysl psát dál.
pátek 21. března 2014
Zahrada
Je sobota a je krásně, teploměr ukazuje 24 stupňů a tak vyrážím do botanické zahrady. Není velká, ale já třeba v deštném pralese nikdy nebyla, takže mi stačí i malý kousek a jsem z toho celá pryč.
Dvakrát za den máte možnost připojit se ke komentované prohlídce - provází vás dobrovolníci a nadšení podporovatelé botanické zahrady. Není to tedy nic extra odborného, ale s mojí slovní chabou zásobou z oblasti botaniky a geografie mi to i tak dalo zabrat. Navíc o Austrálii nevím skoro nic - znám jména několika měst, vybavím si dvoje hory (jeden vrchol) a pár zajímavostí. Na cestu jsem od kamaráda dostala dvě slepé a dvě předvyplněné mapky Austrálie, tak to budu večer muset trochu dohnat. Zatím jsem si stihla přečíst jen o siru Josephu Banksovi, který se jako botanik zúčastnil první výpravy Jamese Cooka v letech 1768 až 1771 a je po něm pojmenováno asi 75 rostlin. Banksův otec byl nějaký venkovský šlechtic kdesi v hrabství Lincolnshire v Británii a když zemřel, synek samozřejmě dědil, ale rozumně své jmění investoval do svých studií a později k financování veškerého badatelského vybavení při té první Cookově výpravě. Prý na to dal 10 000 liber. A jen tak pro porovnání - stavba lodi Endevour, na které pluli, stála 2 848 liber a britská vláda na tu čtyřletou cestu přispěla asi pěti tisíci librami. To mu bylo prosím, dvacet pět let. A tady ho máme - za ním vidíte nějaký strom nebo keř? z rodu Banksia (pěkně česky se to řekne paučkovec).
Kdyby vás pan Banks zajímal více, hezky je jeho cesta popsaná tady: http://www.plantexplorers.com/explorers/biographies/banks/joseph-banks-01.htm
Ale zpátky k zahradě. Kromě části s deštným pralesem je jedna část věnovaná flóře z okolí Sydney a Modrých hor, další pak australskému vnitrozemí (tomu říkají "The Red Centre" nebo prostě "the outback" - pustina) a v další si můžete prohlédnout asi tak 21 druhů různých blahovičníků/ eukalyptů (z těch cca 850 známých. Další odbočka, tentokrát tedy k blahovičníku - v Austrálii tvoří 95 % veškerých lesů a může být až 90 metrů vysoký.)
Dvakrát za den máte možnost připojit se ke komentované prohlídce - provází vás dobrovolníci a nadšení podporovatelé botanické zahrady. Není to tedy nic extra odborného, ale s mojí slovní chabou zásobou z oblasti botaniky a geografie mi to i tak dalo zabrat. Navíc o Austrálii nevím skoro nic - znám jména několika měst, vybavím si dvoje hory (jeden vrchol) a pár zajímavostí. Na cestu jsem od kamaráda dostala dvě slepé a dvě předvyplněné mapky Austrálie, tak to budu večer muset trochu dohnat. Zatím jsem si stihla přečíst jen o siru Josephu Banksovi, který se jako botanik zúčastnil první výpravy Jamese Cooka v letech 1768 až 1771 a je po něm pojmenováno asi 75 rostlin. Banksův otec byl nějaký venkovský šlechtic kdesi v hrabství Lincolnshire v Británii a když zemřel, synek samozřejmě dědil, ale rozumně své jmění investoval do svých studií a později k financování veškerého badatelského vybavení při té první Cookově výpravě. Prý na to dal 10 000 liber. A jen tak pro porovnání - stavba lodi Endevour, na které pluli, stála 2 848 liber a britská vláda na tu čtyřletou cestu přispěla asi pěti tisíci librami. To mu bylo prosím, dvacet pět let. A tady ho máme - za ním vidíte nějaký strom nebo keř? z rodu Banksia (pěkně česky se to řekne paučkovec).
Ale zpátky k zahradě. Kromě části s deštným pralesem je jedna část věnovaná flóře z okolí Sydney a Modrých hor, další pak australskému vnitrozemí (tomu říkají "The Red Centre" nebo prostě "the outback" - pustina) a v další si můžete prohlédnout asi tak 21 druhů různých blahovičníků/ eukalyptů (z těch cca 850 známých. Další odbočka, tentokrát tedy k blahovičníku - v Austrálii tvoří 95 % veškerých lesů a může být až 90 metrů vysoký.)
Část věnovaná vnitrozemí je hodně nová, čerstvě osázená, ale člověk z toho hned pochopí, proč "red centre".
Když jsem na lavičce chroupala jablko, na kameni za mnou se objevilo tohle pěkné (a docela mohutné) překvapení:
Nevím, co přesně to je, tak jestli to někdo víte, podělte se, budu ráda.
O kakaduech na zahradě a vačici, která mi v noci štrachá po terase vám třeba napíšu zase příště, teď už musíte vstávat, je přece první jarní sobota, půjdete na pracovat na zahradu nebo vyrazíte na výlet. Tak si to hezky užijte.
čtvrtek 20. března 2014
Jak se kvasí hlavou dolů
Pozor: Toto je článek pro domácí pekaře a kuchařinky, kdo nepeče a nezajímají ho kvásky, ceny australské mouky ani jiné plané tlachání, ať ani nečte dále.
Ano, je to tak. Měla bych pilně pracovat na dalším překladu, ale místo toho zkoumám, kde se dá v Austrálii pořídit žitná mouka a jak si z ní doma vyrobit kvásek. Ne, není to tak, že by mi český chleba vážně tak chyběl či že bych musela péct za každou cenu, ale protože jsem to slíbila panu domácímu, který má dobrý chleba rád.
První zkoumání v běžných supermarketech nedopadlo úplně nejlépe (to se dalo ovšem čekat) - žitná mouka v obchodech prostě není, zato si můžete vybrat z nepřeberného množství "self-rising flour", tedy mouk s již přidaným kypřicím práškem a solí. Ještě tak kukuřičná mouka, to by jim šlo. Obešla jsem tři větší obchody a výsledek bych všude stejný. Pak jsem ale narazila na malou pekárnu a ukázalo se, že kváskový chleba se tu přeci jenom koupit dá. Dokonce i chleba žitný. Když se dá koupit, tak to znamená, že tu někde musí prodávat i ingredience. Pátrání začalo nanovo. Při tržnici se mi podařilo najít zdravou výživu s nepřeberným množstvím produktů. Bio žitná mouka za 5.90 (asi 105 Kč). Nu dobrá, to se dá přežít. Pobavila jsem se ale u "sourdough starter kit" (něco jako kváskový rozjížděč). Předpokládala bych, že to bude usušený kvásek, který si jen rozmícháte ve vodě a máte to doma - omladíte a můžete péct - ale při bližším zkoumání luxusní sklenice za 12 AUD (cca 215 Kč) jsem zjistila, ze neobsahuje usušený kvásek, ale opět jen tu stejnou žitnou mouku (že by bio biomouku?), ze které si během čtyř dnů můžete kvásek sami vypěstovat - když budete mít štěstí a podaří se to. Tak jsem si odnesla jen mouku. A na co jsem cestou nenarazila? Arabský obchod se vším možným, jen ne s bioprodukty, zato s žitnou moukou za dolary čtyři (cca 70 CZK). Srdce poskočilo radostí a doma jsem hned založila na kvásek.
Jestli se to podaří, dám vám vědět.
Ano, je to tak. Měla bych pilně pracovat na dalším překladu, ale místo toho zkoumám, kde se dá v Austrálii pořídit žitná mouka a jak si z ní doma vyrobit kvásek. Ne, není to tak, že by mi český chleba vážně tak chyběl či že bych musela péct za každou cenu, ale protože jsem to slíbila panu domácímu, který má dobrý chleba rád.
První zkoumání v běžných supermarketech nedopadlo úplně nejlépe (to se dalo ovšem čekat) - žitná mouka v obchodech prostě není, zato si můžete vybrat z nepřeberného množství "self-rising flour", tedy mouk s již přidaným kypřicím práškem a solí. Ještě tak kukuřičná mouka, to by jim šlo. Obešla jsem tři větší obchody a výsledek bych všude stejný. Pak jsem ale narazila na malou pekárnu a ukázalo se, že kváskový chleba se tu přeci jenom koupit dá. Dokonce i chleba žitný. Když se dá koupit, tak to znamená, že tu někde musí prodávat i ingredience. Pátrání začalo nanovo. Při tržnici se mi podařilo najít zdravou výživu s nepřeberným množstvím produktů. Bio žitná mouka za 5.90 (asi 105 Kč). Nu dobrá, to se dá přežít. Pobavila jsem se ale u "sourdough starter kit" (něco jako kváskový rozjížděč). Předpokládala bych, že to bude usušený kvásek, který si jen rozmícháte ve vodě a máte to doma - omladíte a můžete péct - ale při bližším zkoumání luxusní sklenice za 12 AUD (cca 215 Kč) jsem zjistila, ze neobsahuje usušený kvásek, ale opět jen tu stejnou žitnou mouku (že by bio biomouku?), ze které si během čtyř dnů můžete kvásek sami vypěstovat - když budete mít štěstí a podaří se to. Tak jsem si odnesla jen mouku. A na co jsem cestou nenarazila? Arabský obchod se vším možným, jen ne s bioprodukty, zato s žitnou moukou za dolary čtyři (cca 70 CZK). Srdce poskočilo radostí a doma jsem hned založila na kvásek.
Jestli se to podaří, dám vám vědět.
středa 19. března 2014
Město dvou prsů
Bílí osadníci dorazili do Canberry poměrně pozdě, kolem roku 1820 a jako i jinde s sebou přinesli (kromě jiného) spalničky a neštovice, které zdecimovaly původní obyvatele - Austrálce či Aboridžince, chcete-li. V roce 1901 se šest samosprávných britských kolonií spojilo a vznikl Australský svaz a s ním samozřejmě i problém, které z měst by se mělo stát městem hlavním. Dál už asi historii znáte. Sydney a Melbourne se nemohly dohodnout a tahanice trvaly tak dlouho, až politici v roce 1908 rozhodli, že bude nejlepší založit úplně nové hlavní město a to právě tady v Canbeře. Vyhlásila se architektonická soutěž a roku 1912 už měli vítězný návrh od manželů Griffinových z Chicaga. Marion Mahony Griffinová (která roku 1894 získala titul na M.I.T. byla jednou z prvních oficiálně licencovaných architektek na světě a pracovala v chicagském ateliéru s Frankem Llloydem Wrightem - to je ten, co navrhoval Guggenheimovo muzeum v NY, toliko osvěta) vypracovala krásné akvarely a australskou porotu prý návrhy kromě dokonalého zpracování zaujaly hlavně svou barevností, která prý "zcela odpovídala barevnosti Canberry". A to prosím ani paní Griffinové ani její manžel Canberru nikdy předtím nenavštívili.
Každopádně roku 1913 ze začalo stavět. Město je celé souměrné, protínají se v něm různé osy atd. a celé leží mezi dvěma kopci vysokými asi 800 metrů. Říká se, že jméno Canberra je odvozené od slova kambera, což by v jazyce jednoho z původních kmenů mělo znamenat "místo setkávání" (což se dobře hodí do krámu, pokud zrovna chcete založit nové hlavní město a nelíbí se vám ani jedno z těch, která už máte), ale jiný jazykovědec tvrdí, že správný překlad slova kambera je "ženské prsy" a těmi prsy že jsou právě ty dva kopce - Mt. Ainslie a Black Mountain. Budete si muset vybrat sami. Nicméně vám aspoň posílám fotku a jeden z těch akvarelů dobré paní Griffinové. Dobré ráno.
Abych nezapomněla, kdo si chce přečíst víc o všech těch Griffinovic osách, tak doporučená literatura je tady: http://www.idealcity.org.au/index.html.
úterý 18. března 2014
Přetočené hodiny
Celé je to tu naopak. Když vy spíte, já vařím oběd. A když vy v polední pauze polykáte řáholecký salát či moravského vrabce, tak učím poslední hodinu pro Berlitze a už myslím na postel. Jsem z toho celá zmatená a mám skoro pocit, že já jsem pořád vzhůru, ale vy nějak podezřele často chodíte spát. Je to tajem.
Abych vás ale déle nenapínala - dorazila jsem v pořádku. V letadle z Dubaje sice již nebyly letušky tak pěkné jako u aerolinky Emirates (pan On. nedávno zmiňoval, že jeden jeho kolega se na ně nemohl při pracovní cestě vynadívat a pořád si je fotil, tak to chci jen uvést na pravou míru) a ani nenabízely každé dvě hodiny teplé ručníčky k otírání obličeje a rukou, ale alespoň dohlédly, abychom spali ve správný čas. V ranních červáncích jsme pak zakroužili nad Sydney, podívala jsem se na moře a už jsem pílila skrze všechny fronty a kontroly na autobus do Canberry. Že je tu teplo vám asi psát nemusím. Když jsem sedala do autobusu říkala jsem si, že jsem tu dlouhou cestu zvládla celkem dobře, ale pak to přišlo - už po hodině jízdy jsem skoro vypustila duši, oči mě pálily a hlava padala, ale nechtěla jsem usnout, protože přeci z toho autobusu uvidím všechny ty klokany a vombaty a jinou havěť (pozor vombati na následujícím úseku, hlásily dopravní značky). Jenže jsem neviděla nic. Jen stromy s bílou kůrou, golfová hřiště, závodiště klusáků, pár vinic a odhozené kelímky u silnice. Zvíře žádné, ni živé, ni mrtvé. Nic.
Autobusové nádraží v Canbeře mě rozesmálo. Čekárna jen o trochu větší než ta na tišnovském nádraží, stání pro pět autobusů, automat na kávu a něco jako zaprášený fíkus. Tohle že je hlavní město? Ale jo, beru, věděla jsem to předem. Ale že to bude jen Bø ve větším měřítku mě nenapadlo. Prostě dva kruhové objezdy (u jednoho je centrum a u druhého parlament s národní knihovnou) a mezi nimi město - takové - úhledné. Ne, líbí se mi to, nemyslete že ne. Jsem děvče z maloměsta, v Sydney bych se bála.
Abych vás ale déle nenapínala - dorazila jsem v pořádku. V letadle z Dubaje sice již nebyly letušky tak pěkné jako u aerolinky Emirates (pan On. nedávno zmiňoval, že jeden jeho kolega se na ně nemohl při pracovní cestě vynadívat a pořád si je fotil, tak to chci jen uvést na pravou míru) a ani nenabízely každé dvě hodiny teplé ručníčky k otírání obličeje a rukou, ale alespoň dohlédly, abychom spali ve správný čas. V ranních červáncích jsme pak zakroužili nad Sydney, podívala jsem se na moře a už jsem pílila skrze všechny fronty a kontroly na autobus do Canberry. Že je tu teplo vám asi psát nemusím. Když jsem sedala do autobusu říkala jsem si, že jsem tu dlouhou cestu zvládla celkem dobře, ale pak to přišlo - už po hodině jízdy jsem skoro vypustila duši, oči mě pálily a hlava padala, ale nechtěla jsem usnout, protože přeci z toho autobusu uvidím všechny ty klokany a vombaty a jinou havěť (pozor vombati na následujícím úseku, hlásily dopravní značky). Jenže jsem neviděla nic. Jen stromy s bílou kůrou, golfová hřiště, závodiště klusáků, pár vinic a odhozené kelímky u silnice. Zvíře žádné, ni živé, ni mrtvé. Nic.
Autobusové nádraží v Canbeře mě rozesmálo. Čekárna jen o trochu větší než ta na tišnovském nádraží, stání pro pět autobusů, automat na kávu a něco jako zaprášený fíkus. Tohle že je hlavní město? Ale jo, beru, věděla jsem to předem. Ale že to bude jen Bø ve větším měřítku mě nenapadlo. Prostě dva kruhové objezdy (u jednoho je centrum a u druhého parlament s národní knihovnou) a mezi nimi město - takové - úhledné. Ne, líbí se mi to, nemyslete že ne. Jsem děvče z maloměsta, v Sydney bych se bála.
Ptáček v Dubaji a muškát na obzoru
Na mapě na obrazovce přede mnou se pomalu objevují názvy děsně vzdálených a exotických míst. Míst, kam se většina z nás (kromě biologů z Budějic samozřejmě) nikdy nepodívá a která znějí velmi lákavě. Letíme nad Bagdádem, Eufratem a před přistáním v Dubaji zakroužíme nad Ománem. Město Maskat je v angličtine Muskat a já hned dostanu chuť na všelijaké ty kořeněné dobroty a jiné speciality a ještě v jednu hodinu v noci si musím na letišti dát mangový džus. Bez toho prý se z Emirátů neodjíždí, jak mě poučil jeden můj student.
Celé to ale začalo už minulý květen, kdy jsem při pátrání v Norsku zjistila, že v Canbeře žije jedno ze zavátých židovských "dětí", které norská organizace Nansenhjelpen v roce 1939 odvezla z Československa do Norska. Pár e-mailů a pan Thomas se objevil v Praze a nějak jsme se postupně shodli na tom, že pro pána v jeho letech není nic lepšího, než najmout si učitelku češtiny "in-house" a to doslova. A tak jsem vyrazila.
Začalo to dramaticky - kamarád Rom K. se nabídl, že mě může vzít do Prahy, že má cestu. A lakomá Barka jako já samozřejmě nemohla říct ne... Když jsem ale ráno viděla, že za dodávkou má připojený ještě vozík naložený dvěma tunami kovových květináčů, polilo mě horko, vlastně spíš studeno. Jakmile jsme jeli rychleji než 70 km v hodině, celé auto se třáslo a házelo a Rom svíral volant, nadával a civěl vpřed. Ale nakonec jsme přeci jen dojeli, já se šťastně dopravila na letisko a odsvištěla směrem východním.
V Dubaji mě čekalo devět hodin a samozřejmě jsem si k odpočinku neomylně vybrala nejméně pohodlné lavičky. Mělo mě trknout, že tam nejsou žádní zahraniční turisté - ti totiž pospávali na polstrovaných sedačkách u letištní mešity. A já se choulila na kovových lavicích. Kolem posedávaly skupinky bosých chlapíků a všichni se o něčem dohadovali. Po dvou hodinách jsem to už nevydržela, spát se tam vůbec nedalo. Korzovala jsem tedy pár hodin, okukovala kam kdo cestuje (Kdo ví, kde je Jadda, ať se o to podělí v komentářích, všichni, kteří nastupovali do letadla tím směrem byli v bílém. Úplně všichni.) a pak už jen tak posedávala, zevlovala a šmírovala spolucestující. Letiště je celé blýskavé a moderní, trochu sterilní, ale přeci jen ne tolik, jako třeba v Norsku. Dokonce sem do terminálu vniklo několik ptáčků a když jsem vcházela do tunelu k letadlu, zpívali mi na rozloučenou.
Celé to ale začalo už minulý květen, kdy jsem při pátrání v Norsku zjistila, že v Canbeře žije jedno ze zavátých židovských "dětí", které norská organizace Nansenhjelpen v roce 1939 odvezla z Československa do Norska. Pár e-mailů a pan Thomas se objevil v Praze a nějak jsme se postupně shodli na tom, že pro pána v jeho letech není nic lepšího, než najmout si učitelku češtiny "in-house" a to doslova. A tak jsem vyrazila.
Začalo to dramaticky - kamarád Rom K. se nabídl, že mě může vzít do Prahy, že má cestu. A lakomá Barka jako já samozřejmě nemohla říct ne... Když jsem ale ráno viděla, že za dodávkou má připojený ještě vozík naložený dvěma tunami kovových květináčů, polilo mě horko, vlastně spíš studeno. Jakmile jsme jeli rychleji než 70 km v hodině, celé auto se třáslo a házelo a Rom svíral volant, nadával a civěl vpřed. Ale nakonec jsme přeci jen dojeli, já se šťastně dopravila na letisko a odsvištěla směrem východním.
V Dubaji mě čekalo devět hodin a samozřejmě jsem si k odpočinku neomylně vybrala nejméně pohodlné lavičky. Mělo mě trknout, že tam nejsou žádní zahraniční turisté - ti totiž pospávali na polstrovaných sedačkách u letištní mešity. A já se choulila na kovových lavicích. Kolem posedávaly skupinky bosých chlapíků a všichni se o něčem dohadovali. Po dvou hodinách jsem to už nevydržela, spát se tam vůbec nedalo. Korzovala jsem tedy pár hodin, okukovala kam kdo cestuje (Kdo ví, kde je Jadda, ať se o to podělí v komentářích, všichni, kteří nastupovali do letadla tím směrem byli v bílém. Úplně všichni.) a pak už jen tak posedávala, zevlovala a šmírovala spolucestující. Letiště je celé blýskavé a moderní, trochu sterilní, ale přeci jen ne tolik, jako třeba v Norsku. Dokonce sem do terminálu vniklo několik ptáčků a když jsem vcházela do tunelu k letadlu, zpívali mi na rozloučenou.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)