Australská politika

Co si budeme nalhávat, politice nerozumím. Sleduji ji po očku, ale orientuji se v ní jen velmi chabě. Když přijde řeč na parlament, senát a tohle všechno kolem, zaujatě se dívám z okna a vyhýbám se veškerému očnímu kontaktu, jen abych do té debaty nezapadla, protože tady jsem vážně na tenkém ledě. Je to hanba, já vím, ale přiznávám. Natož pak tedy politika australská. Poslední dny se navíc v australském tisku píše spíš o pátrací akci po malajsijském (nemohla jsem tomu uvěřit, ale vážně to není letadlo malajské, viz zde) letadle a tak ani moc není co sledovat. Až do včerejška - kdy mě shodou okolností jedna místní knihovnice vzala do budovy parlamentu na "Question time" - což je vyhrazená doba, po kterou se mohou poslanci vládnoucí strany i opozičních stran ptát ministrů a premiéra Tonyho Abbotta na co se jim zlíbí. Pan domácí mě varoval, že to bude nuda, ale šeredně se spletl. Velmi jsem se bavila.
Jen pro pořádek ve zkratce základní fakta (jak jsem psala na začátku, nečekejte žádné detaily). Abbotta jste asi všichni viděli v televizi nebo na internetu, jak komentuje tu pátrací akci. Vystudoval politiku a filozofii na Oxfordu a je to tak konzervativní katolík, že opustil kněžský seminář, poněvadž se mu zdál moc liberální. V novinách mu tedy často říkají "mad monk", tedy šílený mnich, protože je často dost útočný. (Nu, o nemanželském synovi - ke kterému se přiznal a pak se ukázalo, že to jeho syn vůbec není - se to proláklo až před pár lety. Ale to jsou jen takové drby.) Takže pan Abbott je předsedou Liberální strany Austrálie (Liberal Party of Australia - tohle jsou konzevy, středopravičáci) od roku 2013 i premiérem, protože ve volbách porazili levičáky - Australskou labouristickou stranu (Australian Labor Party).
A politici těchto dvou stran mi připravili skvělé divadlo. Věc se má tak, že jednu otázku položí někdo z opozice (musí to stihnout za 45 sekund) a pak mu na ni oslovený ministr či premiér během čtyř minut odpoví. Celé to řídí předsedající "Mr./ Madame Speaker", který udílí slovo a tiší hluk, který se ozývá z obou táborů - poslanci samozřejmě sedí naproti sobě, bezpečně mezi svými. Poslanci vyjadřují svou souhlas či nesouhlas různými komentáři a výkřiky, bučí a jinak hlučí. Ale tentokrát se to celé zvrhlo, protože "Madam Speaker" Bronwyn Bishopová se po třetí otázce rozhodla "vyloučit" jednoho z poslanců ze hry (což může a prý to dělá velmi často), jenže namísto "vyloučení" na hodinu zvolila těžší kalibr, když labouristického poslance Marka Dreyfuse vyhodila z budovy parlamentu na 24 hodin poté, co ji oslovil a zrovna na to neměl právo a navíc ji prý oslovil nějak špatně - moc jsem nepochopila rozdíl, ale asi ji oslovil "madam" namísto "madame", jaký je v tom ve výslovnosti rozdíl moc nevím. Každopádně k takovému vyloučení nedošlo někdy od roku 1947 (to už jsem zapomněla přesně). Pak byla pauza a po pauze už opozice namísto otázek na premiéra jen kritizovala předsedající - pustili se do ní s výčtem všech prohřešků, kterých se dopustila  a všech ústrků, kterým je vystavila (minule na hodinu vyhodila jiného poslance, protože se smál a to se tam pořád smějí všichni) - a premiér a různí ministři se jí zastávali a vzájemně si tam předhazovali, kdo z nich je větší ufňukanec (naučila jsem se nově slovo "sook"), prostě pěkná fraška. Do příštího zasedání je šest týdnů, tak se uvidí, jestli se to vyvine dál.
Tímhle vším jsem chtěla říct, že podobné taškařice neprobíhají jen u nás, ale i v takové veliké a super-civilizované zemi jako je Austrálie.

Tady vám to aspoň posílám: http://www.abc.net.au/news/2014-03-27/dreyfus-kicked-out-of-parliament-as-speaker-row-flares/5349794

Pozor v minutě 3:25 v pravé lóži, čtvrtý flek zleva, to jsem já. Asi teda.