Celé je to tu naopak. Když vy spíte, já vařím oběd. A když vy v polední pauze polykáte řáholecký salát či moravského vrabce, tak učím poslední hodinu pro Berlitze a už myslím na postel. Jsem z toho celá zmatená a mám skoro pocit, že já jsem pořád vzhůru, ale vy nějak podezřele často chodíte spát. Je to tajem.
Abych vás ale déle nenapínala - dorazila jsem v pořádku. V letadle z Dubaje sice již nebyly letušky tak pěkné jako u aerolinky Emirates (pan On. nedávno zmiňoval, že jeden jeho kolega se na ně nemohl při pracovní cestě vynadívat a pořád si je fotil, tak to chci jen uvést na pravou míru) a ani nenabízely každé dvě hodiny teplé ručníčky k otírání obličeje a rukou, ale alespoň dohlédly, abychom spali ve správný čas. V ranních červáncích jsme pak zakroužili nad Sydney, podívala jsem se na moře a už jsem pílila skrze všechny fronty a kontroly na autobus do Canberry. Že je tu teplo vám asi psát nemusím. Když jsem sedala do autobusu říkala jsem si, že jsem tu dlouhou cestu zvládla celkem dobře, ale pak to přišlo - už po hodině jízdy jsem skoro vypustila duši, oči mě pálily a hlava padala, ale nechtěla jsem usnout, protože přeci z toho autobusu uvidím všechny ty klokany a vombaty a jinou havěť (pozor vombati na následujícím úseku, hlásily dopravní značky). Jenže jsem neviděla nic. Jen stromy s bílou kůrou, golfová hřiště, závodiště klusáků, pár vinic a odhozené kelímky u silnice. Zvíře žádné, ni živé, ni mrtvé. Nic.
Autobusové nádraží v Canbeře mě rozesmálo. Čekárna jen o trochu větší než ta na tišnovském nádraží, stání pro pět autobusů, automat na kávu a něco jako zaprášený fíkus. Tohle že je hlavní město? Ale jo, beru, věděla jsem to předem. Ale že to bude jen Bø ve větším měřítku mě nenapadlo. Prostě dva kruhové objezdy (u jednoho je centrum a u druhého parlament s národní knihovnou) a mezi nimi město - takové - úhledné. Ne, líbí se mi to, nemyslete že ne. Jsem děvče z maloměsta, v Sydney bych se bála.
Hihi, to je dobrý, to by si mohli číst gympláci k maturitě
OdpovědětVymazatL