středa 28. prosince 2016

Štěňátka na Vánoce, hon na mušle a necudy pod plachtou

Rozhodla jsem se, že vám nadělím takový malý dárek a ozvu se. Vlastně taky nebylo moc o čem psát. Snažila jsem se překládat, ale co jsem se začala trochu socializovat, můj vydřený plán se rozpadl v prach a já byla uvržena do víru ostrovního života obnášejícího nečekané návštěvy masážních salónů, výjezdy na motorce kamsi na druhý konec ostrova, sběr mušlí (a jejich výměnu s ostatními sběrači), povalování se na lehátku, četbu a dlouhé hodiny hovorů o seberozvoji (který ovšem není na lehátku možné realizovat, víme?) a autenticitě cestování ("Ale prostě Thajsko před dvaceti lety, to byla jiná...").
Hodně času jsem strávila v podniku u kouřící babičky Paw - skvělá atmosféra, výborné nudle a prostě hospoda, kam chodí místňáci a v televizi běží thajská telenovela s holkou, co se mění v andulku (je tam i mluvící kocour). Potkala jsem tam Katalánce Borju, který bydlel v kempu, kam jsem se hned po Vánocích přestěhovala. V zátoce (ne, není tam celej den stín, ale tichá je) s chatkou s výhledem na moře a vůbec samé výhody.


Kromě jídla jsem se taky docela dost vozila na motorce. Myslím, že to chlapům dělá docela dobře, když můžou někoho vozit, tak jsem na tu hru přistoupila. 
Borja mě vzal na kafe a doporučil, kam jít na masáž - do podniku k houbičkám. 


S Angličanem Dominicem, kterýho jsem potkala v kempu, jsme zase podnikli několik výpadů na mušle. 





Tohle jsou některé z mých úlovků: 

O uměleckých dílech Koh Maku jsem už psala, ale přidávám do sbírky dívky zvoucí do erotického muzea (prý fakt, ale ještě jsem tam nebyla). Jednu z nich někdo zakryl ubrusem.  


A usměvavé Brunejce od školy: 

Taky jsem podnikla výjezd do Tratu kvůli prodloužení víza. Projela jsem se na rychlý lodi, dala si polívku, vyřídila formality, vybrala peníze a cestou zpátky zažila nemilou přihodu se třemi rozvzteklenými psisky (ubrránila jsem se). 


Pak byly Vánoce, to jde tady v dáli přežít skvěle, vlastně jsem si skoro ani nevšimla. Místo salátu jsem si dala mango, místo kapra mořskou rybu na česneku a zamířili jsme s Dominicem na masáž nechat se skvěle poválet a prokřupat. Na První svátek vánoční zase slavili všichni američtí, britští a další spolukempaři a v podniku na druhém konci ostrova probíhal večírek (na koh makské poměry nečekaně učesaný, dokonce jsem zahlédla i někoho na podpatcích a na - splachovacích - záchodech byla zrcadla. I papír). 


Ani jsem se nestihla opít, když tam kdosi vykřikl, že slavnostně skočíme do bazénu (bazén, čtete správně, byl to opravdu tenhle typ podniku). Přišlo mi to jako skvělej nápad a tak jsem tam hned skočila šipku. V šatech. Jaká krása! Plovala jsem v modré vodě a říkala si, že to cestování má přece jenom něco do sebe. 
Ještě jsem vám chtěla napsat o muži-delfínovi a o přátelích v novém kempu, ale už to nechám na příště a jdu si číst. Čtení totiž povznáší. 

neděle 4. prosince 2016

Život na volné muří noze

Ne, není to tak úplně dovolená, jela jsem sem překládat a to se mi celkem daří. Dělám na druhém dílu  z detektivní série od Ingara Johnsruda (první díl, Vídeňské bratrstvo, vyšel letos v Hostu). Takže můj režim je zhruba takový: vstanu ráno (to vy jdete spát) a překládám až do oběda (to se budíte), pak si dám kvůli vedru pauzu a odpoledne jedu zase až do večera (to obědváte). Mezitím občas musím skočit do moře, protože už je moc vedro a vaří se mi hlava. A takhle pořád dokola, protože jak víme, rutina je základ úspěchu.
Občas ale opustím svoji noru na muřích nožkách, minulý týden se mi to stalo dokonce dvakrát. Vydala jsem s na druhou stranu ostrova vyměnit peníze a koupit známky. Ko Mak není velký, z jihu na sever ho přejdete za hodinku, z východu na západ (a případně opačným směrem, ale kdo by to dělal), tak za dvě. Místňáci a turisti uhánějí na motorkách, skútrech a ti chudší na kolech. Já šla pěšky a připadala jsem si na naprosto nejzazším konci celé téhle pomyslné hierarchie. Ale zase jsem si aspoň užila motejly,


kytky,

a oltáříčky u cesty

i se spoustou skvělejch detailů.

Většina lidí o Ko Maku říká, že je to jeden z mála ostrovů tady, které ještě úplně nezasáhl ten opravdový turistický boom. Není tady žádný velký hotel, spíš takové menší kempíky pro dvacet třicet hostů, jako je ten náš. Ale je tu i pár klimatizovaných hotýlků. Taky se čile staví a s tím produkuje spousta bordelu, který zůstává ležet kolem, však to znáte. 


Kromě toho, že se na druhé straně ostrova buduje, jsou tam taky velký vlny a ve vodě taková světle modrá štikovitá ryba.


Tady s tam odtud vyráží na šnorchlování, alespoň na ceduli na konci toho dlouhého mola byla šipka, která ukazovala do moře, s nápisem "Nice fish and coral 200 m". 



No a jinak kromě turismu živí místní i produkce (teda, místní to neprodukují, jen sbírají) kaučuku. Tak až příště vybalíte prezervativy, vzpomeňte si na Ko Mak. 


Ani v tom vedru jsem si neodpustila pár výprav mimo tradiční turistické cesty. Tady je jeden úlovek. 


Tady druhý. 

Takových podivných zapomenutých uměleckých děl jsem tady objevila víc. Vždycky to odněkud vykoukne ze zeleně, až se leknu. Cestou pro pohledy jsem taky narazila na tuhle ceduli. 

Zaradovala jsem se, že teď už můj život nabere skutečně ten správný směr, stačí jít vpravo a prostě ejaja hospsasa, jak říkal Ijáček. Zbytek života někde na pláži s koktejlem s paraplíčkem nebo na masážním lehátku, jaký měla paní Levyová ze Spolčení hlupců. Něco takového třeba.


Ale zklamu vás. Cesta ke šťastným dnům vypadá takhle (alespoň tady).

pátek 25. listopadu 2016

Pánské návštěvy v bungalovu

Ve své chaloupce na muří nožce žiju asociálně - jediným stálým společníkem je mi větrák (dokonce třírychlostní, jmenuje se Accord), který mi každý večer dle dohody hučí do ouška podivné písně o dalekých krajích a vlahých listopadových nocích kdesi za mořem. Vlastně je tady ještě spousta malinkatých mravenečků, kteří celý domek postupně rozkládají, jímá mě podezření, že jednoho dne vystoupím z postele (pravou nohou) a propadnu se kamsi do neznáma, podobně, jako se mi to děje ve snách. 


Ovšem přijímám ve svém budoáru návštěvy. Ne tedy jako markýza de Merteuil - tady je to poněkud méně organizované. 
Kdo k nám chodí: pan Gekon. Objevil se hned první noc, to mě překvapil při noční návštěvě toalety, dnes tu byl zase, to však během poledního klidu. A to jsem ho vlastně překvapila spíš já, když jsem ho vylila z láhve od zeleného čaje, kde se asi vznášel a louhoval. Chvilku se rozkoukával a pak zmizel na své za zrcadlem (kam jinam taky tahle stvoření mizí, že). 


Pan Majna, ten chodí hlavně ráno, hledá něco v trávě, asi zbytky toho skvělýho chleba, ale ty už tam nejsou, překvapivě, budu mu muset něco pořídit a taky vám ho vyfotit nějak zblízka. Troufne si sice až na verandu, ale jakmile se pohnu, prchá. Tak posílám aspoň pohled z verandy.

A nově Pan Had. Vlastně doufám, že s tím budeme udržovat spíše chladnější vztah, ale tady v tropech nikdy nevíte... horká krev je horká krev. Přítel každého biologa a překladatele BioLib tvrdí, že pan Had je užovka ostronosá, ale nejsem herpetolog, takže ruku do ohně bych za to nedala a chytat ho nebudu. 
Tak uvidíme, kdo se objeví dál. 


středa 23. listopadu 2016

Siam, přátelé

V Budějovicích měli pana Beznožku a pana Útěkáře. Myši. Občas si připadám podobně. Minule jsem prchala na sever, pak na jih a teď teda na východ, i když už třeba ani potřeba. Nakřáplé rozněžnělé dušičce nepomůže, že vám Katařani ve výběru klasické hudby na usnutí nabízí «Z cezkyc luhu a haiu», ale stejně jsem si to pustila a pomalu se propadala do neklidného ulepeného spánku. Probudily mě celkem hlasité komentáře a výkřiky filipínské spolucestující po levé ruce a probralo mě to natolik, že jsem začala po očku sledovat, co ji tak rozrušilo. Na obrazovce před sebou sledovala napínavý film, ve kterém figurovala krásná zraněná surfařka a lidožravý žralok. Spolucestující očividně děsilo, jak dravec (zcela nečekaně, jak jinak) vyrážel z hlubiny a dorážel na dívku (požahanou medúzami), která se skryla na železném majáku na velké bóji. Jelikož jsme ale právě prolétali nad Veliko Tarnovem a nastal tudíž čas na meruňkový koláč a rýži, nezvládala jsem tak úplně sledovat, jak se příběh vyvíjí. Dívka na bestii vypálila střelu ze signální pistole (moře i žralok vzpláli jasným plamenem), žralok stihl ještě rozkousat skoro celou železnou bóji, až se ho dívka nějakým zázrakem zbavila (pod vodou!). Pak už to vypadalo na záchranu, Filipínka se zklidnila a já se zase zaposlouchala do hudby. Paní mi ještě nakonec zatřásla rukou a poznamenala, že šlo o very good movie, you should watch it. Závěr je, že teď nevím, jestli se na nějaký to potápění cejtím. 

Přes uličku seděla jiná dáma - postarší Asiatka - a celou cestu měla v ofině zaraženou kulmu se řvavě růžovým držátkem. Nejdříve jsem nedokázala přijít na důvod téhle zhůvěřilosti, ale jakmile se zhaslo, rázem se všechno vyjasnilo - kulma světélkovala. Asi měla sloužit jako lampička. Nechala si ji tam i cestou na toaletu a odstranila ji až před výstupem z aeroplánu, když jsme se začali snášet k Bangkoku. Byla krásně vidět řeka - takhle nějak jsem si vždycky představovala Ankh ze Zeměplochy. Kalná řeka, co s sebou odnáší mrtvoly a všechny stesky. Takže jsem zase na cestě. 

Na letišti pochodují bílé volavky, koukám po slonech a buvolech, v průvodci to avizovali, ale nic. Vymotám se z letiště a zamířím na autobusák Ekkamai, odkud by měl jezdit autobus do Tratu na jihovýchodě Thajska. Zvládnu systém žetonů a kartiček, které slouží za jízdenky, dvakrát přestoupím a konečně mě podzemka vyplivne do horkovlhkého města. Krásné načasování - autobus prý odjíždí za 10 minut. A co byste řekli? Ano, skutečně odjel přesně za 10 minut. Ani jsem si nestihla koupit žádnou pokroutku. Ale jak říkala Ema:  V Asii zhubneš. Tak to asi bude ono. 

Pěkné dvě hodinky se vyplétáme z města, zase ty úzké domečky na dvě okna, vůně spáleného plastu, ale narozdíl od Kyrgyzstánu také čas od času krásný obrovský strom s lavičkami ve stínu, zlaté sošky, vyparáděné oltáříčky a obří bilboardy s fotografií zesnulého krále. Spolucestující i osádka vozu (řidič, usazovač/zavazadlář a konduktérka) mají na rukávech černé smuteční stužky. Jedeme šest hodin. 

V Tratu se dám do řeči s Číňankou Lilly, ani jedna nemáme žádný plán a tak volíme guesthouse s poetickým názvem Orchid Guesthouse a ubytujeme se tam. Večer vyrazíme ještě na polívku ke stánku. Lilly mi vysvětlí, že to tmavé, co jsem si tam nechala dát, není tofu, ale sražená kachní krev, já jí zase řeknu, že mungo není zelenina, ale luštěnina. Sečuánka říká, že thajské jídlo je ostřejší než to jejich a proto taky že to tady má tak ráda. Ještě mi do polívky namočí nějakou neskonale ostrou tyčinku, co si ji vybalila z papírku a já to poslušně zdlábnu. 

Ráno zamířím lodí na Ko Mak a Lilly na Ko Chang. Všechno jde hladce. Pronajmu si budku s větráčkem a zbytek dne prospím. Proberu se k večernímu, zase do sebe nacpu ostrou polívku a zběžně prohlédnu kempovní knihovničku. Mám štěstí. Zhruba 80 % jejího obsahu tvoří knihy v severských jazycích. Jen ten Coetzee, co jsem si ho vyhlídla, je zrovna ve finštině. 

Posileněna neklidným spánkem se budím v pět ráno a zírám do tmy. Geká tu gekon, venku už se probouzejí ptáci. Po terase mi ráno poskakuje takový špačkokos se žlutýma nožkama a žlutými stínu u oček. Vypadá podle, ale nazobe se drobečků chleba z Penamu a dá pokoj. Asi budeme kamarádi. Takže už mám jeho a gekona. Nemusíte se o mě bát. 






neděle 10. července 2016

Mračná poklice. Sjøneset. Stopem do práce. Španělé.

Počasímu se poslední dny moc nechce. Pořád se honí přeháňky, je celkem chladno a sluníčko se ukáže jen několikrát za den (nejčastěji samozřejmě, když jsme v práci). Vždycky jednou za pár dnů klesne na údolí mračná deka a ne a ne se vyprášit nahoru na Hardangerviddu.


V takové dny sedá i na alfa samičky melancholie a musí poslouchat Fall of Efrafa

Jeden ze středečních výletů vedl na parádní vyhlídku nad Lærdalem - vrchol Sjøneset. Osazenstvo výletu s prozatím nejvyšší účastí mě donutilo podumat nad tím, proč se na tyhle zdravotní vycházky vydávají hlavně ženy. Kde jsou chlapi? Na fotbal se v Norsku nekouká, lyžování teď taky neběží, ožrat se chodí v pátek, zahrádky tu nefrčí, elektřinu si taky ženský vysekávají samy... tak těžko říct. Starají se doma o děti? Chystají nízko-uhlohydrátové saláty? Kostí tresky? Nebo prostě mají nějaké svoje mužské túry? (Když ale nepřijdou, kde se s nima mám sakra potkat? Mám je nahánět na střeleckejch zkouškách brokových zbraní?) Každopádně na tomhle výletě byli asi tak tři muži, jeden z toho Španěl Julio, se kterým jsem hned zabředla řeč o Patagonii, o životě pošťáka v Antarktidě a norském přátelství. Ukázalo se, že je na výletě s kamarádkou a kolegyní Cristinou, se kterou jsme si taky skvěle sedly a nakonec nezůstalo u jednoho setkání. Asi čtrnáct dnů nato jsem se za nimi vypravila do Borgundu, kde pracují, ale o tom dále. 
Z Sjøneset je výhled na Jotunheimen, na Kaupanger a za dobrého počasí prý dohlédnete až do Sogndalu. 

Vrátila jsem se celá vyřízená, ale doma mě čekal, světe drž se, puding s jahodama (chvála ti, Běto!) - sice jsem spolubydlení už odvykla a ranní čekání na sprchu snáším těžce, ale má to i své výhody, to rozhodně. 
Další středeční výlet mířil na vrcholek Rabnanosi tady nad Flåmem. 




Prostě taková normální letní odpolední vycházka, přebrodíte pár potoků, přeskáčete pár sněžných mostků, pak v rychlosti polknete kus knakebrotu, srknete kafe z termosky, kouknete do mapníku, zamíříte k salaším na Joasete, pak na Vikesland a o půlnoci jste z výletu doma. Já tyhlety dlouhé dny prostě miluju.





Z poslední doby vám ještě dlužím jedno dobrodružství. Legrační výlet do Borgundu. Řekla jsem si, že přece nezůstanu navěky zakopaná ve Flåmu a vyrazila jsem za Španělákama, co jsem se s nima potkala na túře. Pracují v Borgundu v jednom z těch dřevěných sloupových kostelů



V údolí je kostel, k tomu kavárna, recepce se suvenýry a konec. Kolem pár domků. Nejbližší obchod několik kiláků daleko. Že by cíl na příští sezónu? Zvažuju to. Líbí se mi komunita, která se tam kolem toho stahuje.  A taky, že maj z okna domu výhled na řeku. 


Zase jinej svět. A že bych se třeba od kuchaře/architekta Julia naučila to správný gazpacho. 
Tak či onak jsem si řekla, že jako správná vesničanka protestantské výchovy přece nebudu vyhazovat za autobus a pojedu do Borgundu stopem. V pátek odpoledne to šlo tunelama jako po másle. Za - cirka cirka a teď bych lhal - dvě hodiny už jsem rozmáchlým gestem zabouchávala dveře posledního vozu přímo před kostelem. A to jsem se cestou i stihla stavit pro kafe ve farmářským obchodě v Aurlandu. S Cristinou jsem si prošla muzeum a kostel a po večeři jsme i s Juliem vyrazili na Vindhellu - údajne nejkrásnější cestu v celém Norsku (ale v Norsku je všechno nej, to už víme). Je to část Den gamle kongeveien - staré královské cesty, kterou v roce 1177 táhl král Sverre.



Večer jsme věrni španělské tradici vařili a konzumovali až do půlnoci, zakončili to akevittem a tabákem Amber Leaf. Ráno jsem se měla nějak dopravit do práce, začínala jsem v devět a celkem to vypadalo, že by mě někdo mohl hodit do Lærdalu a odtud že už dostopuju. Ale odvoz neklapnul, takže jsem v půl sedmé ráno přistoupila k silnici E16 před borgundským tunelem a zkusila stopnout některý z nespočetných německých karavanů a luxusních norských Volv naložených kajaky. Tři hodiny. Ano, jasně, potřebovala jsem dostat lekci. Už nikdy nebudu řidičům namistrovaně vykládat, že jako holka nikdy nečekám u krajnice víc než půl hodiny. 


Nakonec mě z toho proklatýho místa vzal kluk jménem Bjørnar, kterýho jsem den předtím potkala v Borgundu v kostelíku. Pak už jsem do Flåmu dofrčela za hodinku. Skrz téměř pětadvacetikilometrovej lærdalskej tunel - nejdelší silniční tunel na světě - mě vzal chlápek, co vykládal, že u něj v hotelu měl spát nějakej nepálskej svatej muž, ale odpískal to právě kvůli cestě tunelama. Porouchala by se mu prej karma. Něco na tom bude. Já taky dorazila v poledne do práce s naprosto rozhozenejma čakrama.

sobota 9. července 2016

Zpětně: Hovdungo a stezka v borůvčí.

Všechno se tak nějak děje a ubíhá a já ani nestíhám zapisovat. A to jsem se bála, jak tady budu osaměle hledět do vodopádu, číst Olava Duuna a hovořit k ovcím. Jasně, chybíte mi, o tom žádná, taky kultura tady stojí za prd, ale myslím, že nakonec zas tak sociálně vyloučená nejsem... Asi jsem se nějak otrkala a dělám co můžu, takže se teď neustále seznamuju a podnikám různé jiné vylomeniny.
Tak dejme tomu, že to vezmeme popořádku.
Jeden z volných dní mi mimořádně vyšel na sobotu a tak se stalo, že jsme se slovenskými flåmsko-myrdalskými kolegy Gabrielou a Gabrielem vyrazili přespat na Hovdungo, ovčí kopec nad Aurlandem. O svém vztahu k cyklistice jsem už psala, ale tohle byl jeden z dalších vrcholů - Gabriel, který šteluje kola pro Rallarvegen, dovezl kola. Asi v naivní představě, že na nich na Hovdungo vyjedeme. No oukej, oni s Gabrielou by to zvládli, ale já teda rozhodně ne. Preferuju jízdu po rovince a z (nepříliš prudkého) kopce. Snažila jsem se výstup do serpentin vedoucích na Vikesland všelijak oddálit. Bylo absolutně nezbytné jet ještě na nákup do farmářského obchodu a dát si tam zmrzlinu, trochu se poopalovat na lavičce...


... ale pak už jsem neměla žádnou výmluvu a nedalo se než vyrazit vzhůru. 

Uf. Zabralo to několik hodin. Naštěstí to tam nahoře za to opocené čelo fakt stojí. 

 Nahoře se k nám přidala Gabrielina kolegyně Natalie. Dělali jsme oheň, vedli moudré řeči, poměřovali /resp. y/ si stehna, cpali se zaslouženými odměnami, čekali na západ a tak. Sobota.



Ráno (v půl sedmý!) ovšem, ehm, sjezd dolů. Z uzounký stezičky jsem sice spadla hned na začátku, zato však do mohutnýho borůvčí, který zajistilo, že jsem se moc nepodřela. Nechala jsem Gabriela, ať si fičí single trackem dolů a opatrně se spouštěla i s kolem. Po tomhle. 


A na devátou pěkně v práci. Super vejlet. O dalších eskapádách zase příště, jo?