Výlet do parku Tidbinbilla

Kolem Canberry je plno přírodních rezervací a přírodních památek. Využila jsem tedy příležitosti a připojila se ke skupině místních turistů, kterou jsem našla přes internet, a vyrazila s nimi do rezervace Tidbinbilla. Na výběr jsem měla ze dvou tras - první měla asi 10 km a šlo by se celou cestou po klasické lesní cestě.

Nebo zvolit náročnější variantu, 16 km po klokaních stezkách. Rozhodla jsem se pro druhou možnost, říkala jsem si, že 16 kilometrů je normální vycházka a když vyrážíme v osm ráno, tak po obědě jsme zpátky. Dopadlo to úplně jinak, ale rozhodně nelituju. 

Část cesty jsme šli společně se skupinkou mířící na Camels's Hump (Velbloudí hrb), ale pak jsme se - byli jsme čtyři odvážlivci - oddělili a vydali se sotva znatelnou pěšinkou po lesnatém hřebínku směrem k Tidbinbilla Mountain, hoře jen o něco málo vyšší než naše Sněžka. 

Většinu času jsme se prodírali mezi kmínky blahovičníků a jiných stromků a keřů, odírali se o ostré skály a ostružiní a namáhali kotníky mezi rozviklanými kameny. Ale pak se vždycky objevil nějaký výhled, že jsem si hned řekla, že to vážně stojí za to. 

Celé pohoří je zelené, ale mezi mladými kmínky pořád trčí uschlé a spálené kmeny stromů. Před zhruba deseti lety postihl Canberru a okolí veliký požár a zaslechla jsem i něco o tom, že fauna a flóra v Tidbinbille už není tak bohatá, jak bývala. 

Horu jsme zdolali (tady pohled z vrcholu) a stočili kroky k vozu, ale to teprve začalo to opravdové dobrodružství....

....poněvadž odtud už nevedly ani ty klokaní cestičky a vedl nás už jen kompas, mapa a navigace. Vydali jsme se tedy vždycky daným směrem a za chvíli nás zastavil sráz, obešli jsme ho, pokračovali dál a najednou další sráz (v mapě je to prostě všechno zelené a nejde z toho moc poznat) nebo ostružiniště vyšší než my všichni. 

Tady mí dva souputnící na "stezce" dolů: 

A pohled do terénu: 

A tady se dereme dále: 

Samozřejmě jsme se tam trochu zamotali a dokonce skončili i v džungloidním přítmí pod obrovskými kapradinami. 

Ještě nás zastihl krátký déšť, ale pak se nám konečně podařilo najít tu pravou stezku a na jejím konci i zaparkovaný vůz. Odškrtli jsme svoje jména v knize návštěv (myslím, že to tam strážce parku každý večer kontroluje - když vyrážíte na výlet, musíte se zapsat do knihy a napsat, kam zhruba jdete) a vyrazili k domovu. Branou rezervace jsme projeli za tři minuty šest. V šest se zavíralo. 

A jako každý správný zápis z výletu nesmím zapomenout napsat, že "unaveni, ale šťastni jsme se vrátili domů".