Žraloci a orel klínoocasý

Aspoň že mám ty tenisky a můžu se jít proběhnout, jinak bych nad překladem a nad učením vyseděla pštrosí vejce. O víkendu jsem ale překonala svoji přirozenou lenost a vyrazila jsem nejen na bleší trh, ale i do Národní galerie. Nejsem architekt a masy betonu mě nijak zvláště neomračují, skoro patnáct minut jsem hledala hlavní vchod do budovy a nějaká paní mi vysvětlila, že to je součástí architektonického konceptu (galerie plná zajímavých věcí do které se nejde dostat??). Ale výstavy moc pěkné - Zlato Inků jsem si nechala ujít, ale podívala jsem se na fotky Indonésie z koloniálních dob, hned bych někam jela... Když jsem procházela část věnovanou britským umělcům z 19. století, pět jsem si vzpomněla na seriál, který jsem z nějakého důvodu hltala jako dítě - Sága rodu McGregorů. Neviděli jste to někdo? Děsná kýčovitá romantika z Austrálie - jezdec na bílém koni na skále, za ním nekonečné lesy... No prostě kýč, ale hned jsem si vybavila, jak jsem to žrala (prostě ve mně ta romatička je, co si budeme nalhávat). Díky googlení Ságy rodu McGregorů a Muže od Sněžné řeky jsem alespoň zjistila, že vloni zfilmovali jednu z povídek Alice Munro, jejíž knihu jsem si zakoupila, a rozšiřuji si díky její angličtině slovní zásobu (odbočka: jestli se mi doteď Norové smáli, že mluvím jako kniha, tak po pobytu tady se mi budou smát i Angličani a Američani - denně jsem tu vystavena akademické angličtině, když  někam vyrazím, tak mezi lidi nad 70 let, samozřejmě z univerzity a Alici Munro je přeci jen taky už osmdesát... když pak na mě v obchodě vybafne někdo mého věku, tak mi připadá, že je z jiné planety). Ale zpět ke galerii - narazila jsem i na Sudka, Muchu a surrealistu Dušana Marka z Bitouchova, který se v Austrálii usadil.
Ještě jedno zajímavé spojení s Českou republikou, resp. Československem jsem o víkendu zažila. V neděli jsem s jinou kamarádkou pana domácího vyrazila do nedaleké přírodní rezervace (opravdu nedaleké, asi 8 minut autem) pozorovat ptactvo. Všechno je tu úplně jiné, žádní vrabečkové a třasprdelkové, ale skoro všechno to má delší zobáček na nektar nebo aspoň nějakou podivnou barvu někde po těle. Koukaly jsme, jak ptáci přeletují ze stromu na strom a já si bez klobouku uhnala trochu úpal. Ale můžu si odškrtnout, že jsem viděla orla klínoocasého! Bohužel neseděl na mršině, jako ten na obrázku z odkazu (což je velká škoda, protože bych pak mohla použít obrat z Hrabala, který mě včera večer velmi pobavil a to, že někdo smrděl jako přetrženej děkan*), ale honili  ho po obloze dva flétňáci (nebo něco takového). Ocas měl vážně klínovitý, ale trochu vypelichaný.

A teď, proč je tam ten žralok v nadpisu? To jen abyste na to klikli, ne? http://www.smh.com.au/nsw/woman-dies-in-tathra-shark-attack-during-morning-swim-20140403-35zq7.html

*Na Vltavě ve Streamu k výročí 100. let od Hrabalova narození čte Oldřich Kaiser prózu Bambini di Praga. Po Jarmilce další milé překvapení.