Wellington a domu

Tak už jste se o mém výletu dozvěděli skoro všechno, zbývá jen poslední den. To se udělalo krásně a vyrazila jsem na vyhlášený trh do ulice Salamanca. Hrozně vychvalované, jak to tam žije, koupíte místní produkty a vůbec, ta atmosféra. Nu, maličko mě to zklamalo, něco mezi vánočními trhy a vietnamskou veteší, pár hezkých věcí by se tam našlo, ale většina nestála za zlámanou grešli.
V plánu jsem dále měla výstup na Mt. Wellington (1 271 m.n.m), ale úplně hloupě mi ujel autobus do výchozího bodu, tak jsem ještě dvě hodiny strávila v hobartských uličkách, které mi opravdu připomínaly Bergen. Celé to usazení města pod horou, domy na nábřeží, nemůžu si pomoct.

Nakonec jsem ale na Mt. Wellington přece jen vystoupala, dokonce tam i místy ležel první sníh. 

i stezky na vrcholu připomínaly Norsko, navíc se zatáhlo, přišly mraky a já pospíchala zpátky, aby mě tam nezastihl soumrak. 

Je to ale zvláštní,  protože z měsíční krajiny se najednou zase ocitnete mezi eukalypty....

... a pak dokonce pod kapradinami u zurčícího vodopádu...

Celá promrzlá jsem se vrátila do hostelu, netuše, jaká je přede mnou běsná noc. Stálí obyvatelé hostelu (sběrači tasmánských jablek) si tam začali vyřizovat své účty až musela zasahovat policie. Ve tři hodiny byl konečně klid, jenže já ve čtyři vstávala na autobus. Příště si ty špunty do uší nezapomenu, myslím na to. 

A nesmím zapomenou napsat, že unavení, ale šťastní, jsme se z výpravy vrátili domů!

Spektakuláry

Od čertů jsem měla původně namířeno do národního parku Maria Island na východním pobřeží, ale trochu nahluchlý umumlaný mladý tesař měl namířeno až k národnímu parku Freycinet a tak jsem změnila plán a svezla se až tam. Přespala jsem kousek od silnice, abych mohla ráno opět vyrazit co nejdříve, vstala jsem se svítáním a začala balit stan, když jsem si všimla hopkajícího klokánka, který se ku mně přibližoval.

Samozřejmě jsem se potěšila, dokonce jsem k němu myslím i prohodila několik vlídných slov, hned jsem je však vzala zpět, když mi ta potvora začala hryzat do batohu a hledala něco k snědku. A klokani (podobně jako pejskové a kočičky) přece chleba neradi!

Tomuhle jsem to ale nějak nemohla vysvětlit, nejdřív jsem ho něžně odsunovala botou, pak tyčkou od stanu... 

...ale byl neodbytný a chtěl batoh hryzat čím dál více, takže nakonec jsem ho musela... no, bylo to jako mírně kopnout do hodně chlupatého míče. No, raději jsem místo spěšně opustila, aby mi ještě nevykousl díru do kalhot a už v 7.00 jsem házela obálku se 13 dolary za vstupné do parku do schránky. 

Přes pláž Hazards Beach, kterou jsem měla sama pro sebe,...

a bažiny za ni, které jsem sdílela s množstvím ptactva, jsem došla do Wineglass Bay, místa to velmi proslulého, moc hezká zátoka, kam ale míří poměrně dost turistů. Já měla ale opět štěstí bylo jich tam jen pár. 

Na vyhlídce nad zátokou nás ale bylo turistů mnoho a tak jsem odtud rychle pílila pryč. 

Ještě jsem si cestu prodloužila o pár vyhlídek a zacházek a pomalu se vydala nazpátek a ven z parku, chtěla jsem se vrátit na Maria Island, ale cestou jsem zjistila, že na druhý den by mělo hodně pršet a tak jsem se s úžasnými Francouzi z Canberry svezla až skoro do Hobartu, kde jsem zakotvila v hostelu. A skutečně, druhý den lilo jako z konve a tak jsem se rozhodla, že učiním zadost i kultuře a ve svých umolousaných hadřících jsem zamířila do muzea MONA. Nejsem žádný extra znalec umění, ale MONA, tedy Museum of Old and New Art, na mě rozhodně zapůsobila. Zajímavě řešené prostory z velké části vytesané v podzemí do skály, k tomu beton a tak... Pár fotek pod okazy zde, zde a zde. Místy jsem si připadala jako v nějaké egyptské pyramidě. 

Čerti

Nu dobrá, z útesů se mi podařilo uniknout a vrátila jsem se do zátoky, kde jsem nocovala:

Opustila jsem NP Tasman a zakotvila v záchranné stanici divé zvěře v Taranně, kde se snaží zachránit populaci ďábla medvědovitého a.k.a. tasmánského čerta, kterou velmi úspěšně (smrtnost je 100 %) decimuje rakovina tváře. v parku nám říkali, že nemoc se mezi zvířaty přenáší kousnutím - ke kterému dochází velmi často, protože ďáblové se při boji o jídlo nedívají napravo ani nalevo - a způsobí růst nádoru v tlamě a ve tváři a zvíře pak nemůže žrát a zemře hlady. Samozřejmě jak hladoví, napadá další zvířata a snaží se je obrat o jídlo a tím to dál šíří. Tasmánský vlk žije jen v Tasmánii a nemocí už je zasaženo víc než 70 % populace. Vznikl tedy vládní program na záchranu tasmánského vlka (asi se Australani chytili za nos, když v roce 1936 zemřel v hobartské ZOO poslední vakovlk) a právě v Taranně jich mají asi šest a snaží se je dál rozmnožovat. Peníze na provoz stanice nejdou jenom z vládního programu, ale i od zvídavých turistů, kterým pak ošetřovatelé vykládají o tasmánské fauně a čertech a vůbec se je snaží všelijak jinak pobavit. Já rozhodně peněz za vstupné nelituju.
Nejen, že jsem viděla tasmánské čerty vyhřívající se na sluníčku....

...ale i v akci (omluvte kvalitu videa, je to přece jenom jen z fotoaparátu). Rozhodně mě to zvíře velmi pobavilo. Samý sval a přitom tak neohrabané, hodně mi připomnělo jednoho mého kamaráda.

Kromě čertů mají v záchranné stanici i různé zraněné ptáky (třeba bílého jestřába proměnlivého) 

a kunovce tečkovaného.... 

 a lelkouna sovího (všimněte si nápadné podobnosti s ošetřovatelem). 

Když lelkoun otevře zobák, máte pocit, že koukáte do krku ropuše, anglicky se taky jmenuje frogmouth. 

Pak v parku můžete jít do velkého výběhu s normálními klokany (ne, opravdu jsem s nimi neboxovala) a do druhého s chlupatými klokany rudokrkými - ti jsou menší a říká se jim tu wallabies - a když máte štěstí, uvídíte i ježuru nebo wombata. Ti poslední se neukázali, jsou plaší a asi ne tak lenošní jako klokani. 

Tady je jeden chlupatý wallaby: 

A naumělé video z výběhu: 

Strávila jsem tam asi tři hodiny, uf. 

Tři bílé archy

Stačí pár dnů volna a je to. Ocitnete se v Tasmánii. Ranní červánky ozáří motory letadla nad Canberrou, přeletíte pár kopců a zablýsknou vám do očí melbournské mrakodrapy, pak už je to jen co by kamenem dohodil a jste v údajně "nejevropštější části Austrálie". Nu, pojďme si tedy ověřit, co je na tom pravdy, řekla jsem si a nadepsala tři bílé čtvrtky - Sorell, Port Arhur a Triabunna. Víc jsem si netroufala, přeci jen jsem vyrazila jen na pět dnů.
Dočetla jsem se, že se v Tasmánii dobře stopuje a že s veřejnou dopravou je to tam na levačku a obojí se potvrdilo. Nejdéle jsem na jednom místě stála 15 minut, ale pěkně popořádku.
Co vlastně o Tasmánii víte? Já jsem věděla, že tam bydlí tasmánský čert (který se ještě ke všemu nejmenuje čert, ale ďábel medvědovitý) a že z Hobartu Roald Amundsen telegrafoval, že dobyl jižní pól. Ale tím to tak haslo. Chabé, já vím, ale snažila jsem se to teď maličko dohnat.
Se všemi okolními ostrůvky má Tasmánie asi 70 000 km2 a žije tam kolem půl milionu lidí, většina z toho v Hobartu (asi 200 000) a dalších třech velkých městech. Dřív se to celé jmenovalo Van Diemenova země, tak to alespoň po guvernérovi Východoindické společnosti pojmenoval objevitel Tasmánie Holanďan Abel Tasman (v roce 1642). No, vlastně to pojmenoval Anthoonij van Diemenslandt, abychom byli přesní. Jenže pak ostrov kolonizovali Britové a od roku  1856 se oficiálně používá označení Tasmánie. Ať se to jmenovalo jak chtělo, už od roku 1800 sem Britové začali posílat své vězně, nejen vrahy a recidivisty, ale i různé politické vězně, po samostatnosti toužící Iry, Velšany nebo Chartisty. Vznikla tu i ženská věznice a "nápravné zařízení" pro mladé chlapce. Představte si, že je vám devět let a pošlou vás na druhý konec světa. A cesta do pasťáku trvá lodí devět měsíců.
V dnešní době ale Tasmánie každopádně platí za ráj turistů a australských důchodců (nepotvrzeno), kteří si sem jezdí vyčistit hlavu. Rozeklané pobřeží vám připomene Anglii a Hobart, to je prostě jen kopie Bergenu.
Národní parky tvoří 37 % ostrova, já jsem si naplánovala cestu do NP Tasman a pak k tomu shodou náhod přibyl ještě NP Freycinet.

Celou cestu jsem ale začala jedním delším stopem z letiště do Port Arthuru, nejdřív měl nabral chlápek, který mi vyprávěl, že v "mém věku" pracoval ve Francii a pak se zeptal, kolik že mi je. Byl překvapený, že ne devatenáct a vysadil mě u Dodges Ferry odkud jsem jela s Izraelci se zastávkami až do Port Arhuru.

V podzimním světle působily ruiny trestanecké kolonie skoro idylicky. Přesunula jsem se o pár kilometrů dál, do národního parku Tasman a brzy ráno hned za svítání vyrazila na osamělý výlet na mys Hauy. Cestou mě vyděsil skákající kámen ze kterého se vyklubal klokánek, který na mě pak mrkal z křoví, ale nedala jsem se zlákat a větrem deštěm jsem pokračovala dál stezkou až kam to šlo. 

Pak už to ale dál nešlo....

Agonie komerčních televizních stanic

Od roku 2004 není v mé domácnosti televize. Proto jsem se zděsila, když jsem v únoru e-mailem obdržela od pana domácího zprávu, že kvůli mně televizi zakoupit, aby se mohla cvičit v angličtině (pamatujete na podobnou historku, kterou jsem vám vyprávěla o kamarádovi, který přijel do Oxfordu na konferenci a paní domácí mu v hotýlku, kde se ubytoval, doporučovala sledovat večer britskou televizi, aby se zbavil toho ošklivého amerického přízvuku?), tak podobně jsem si připadala já. Občas se tedy podívám na zprávy či si na chvíli přisednu a zhlédnu (pokud zůstanu stát, tak shlédnu, protože televize je nízko - čeština je prostě krásná) díl některého z britských seriálů. Abych se přiznala, do australské angličtiny jsem zatím moc nepronikla, ale k tomu se ještě dostanu.
Dneska jsem si u snídaně prohlížela noviny a našla jsem na stránce s televizním programem upoutávku, že budou dávat muzikál Za zvuků hudby, The Sound of Music. Pamatuju si, že jsme se na ten film dívali ještě na naší malé žluté televizi, mohla jsem být na prvním stupni na základce, mám na to jen matné vzpomínky, vybavovala jsem si jen některé scény a tak jsem si řekla, že nebude naškodu, trochu se pocvičit a podívat se. Velká chyba nastala! Film dávali na komerční stanici a popravdě, nevím jak je to v Čechách, ale každých 12 nebo 15 minut byly reklamy. Nedělám si legraci, nepočítala jsem to, ale asi osmkrát mi nějaký Australan vysvětlil, že pokud budu chtít rozšiřovat svůj stávající dům, mám se obrátit na experty, abych nepřekopla nějaký kabel nebo přívod plynu (tím se dostávám k tomu, že když jsem tu reklamu viděla naposledy, už jsem mu i skoro rozuměla), pak jsem se dozvěděla, že mám myslet na výdaje na vlastní pohřeb a nenechávat to na poslední chvíli, aby moji blízcí nebyli nemile překvapeni, až budou muset zaplatit nějakou horentní sumu. Chtěla jsem se na ten film dodívat, takže jsem to přežila a jen jsem vypila hodně čaje (v každé pauze si stihnete udělat čaj, sníst kus koláče, převrátit těsto na chleba, připravit na zítřejší mazanec a tak, naštěstí jsem tu nenašla žádný alkohol, jinak bych asi skončila pod televizí). Ale pro pořádek uvádím, že to začalo v 18.30 a skončilo ve 22.00, ale film samotný trvá jen 174 minut.
Já tomu nerozumím, proč to tak je. Komerční televize, žije z reklam, to chápu, ale žádný soudný člověk tohle přeci nemůže vydržet? Copak je někdo ochotný podstoupit tohle víc než jednou za život? Komerční televize má přeci chtít diváky nalákat, ne?
Říkala jsem si, že se teď budu muset uklidnit poslechem divadelních her na Vltavě nebo že neusnu, ke své hrůze jsem zjistila, že už jsem ale všechny hry ze současné nabídky buď vyslechla nebo zavrhla. Mou poslední šancí jsou tedy klasicky Toulky českou minulostí, jen musím dát pozor, abych zase neposlouchala o vyvraždění Slavníkovců, to mám pak hrozné sny. Jistí to malí pohybliví koníci v dílu o Stěhování národů a Klementina Maštalířová v dílu o  hledání Metodějova hrobu. Ti mě vždycky uspí. Dobrou noc.

Až praští

Nic zajímavého a podstatného se neděje, jen překládám, učím a experimentuju s chlebem a chodím běhat ke klokanům, takže se omlouvám, že se frekvence příspěvků snížila na minimum. Pokud se vydaří plánovaný výlet do Tasmánie, určitě vás nebudu dlouho napínat a dám sem nějaké fotografie.
Že se ještě vracím k tomu měsíci (ne, nepochopila jsem to), tak se nám tu v úterý rudě zatměl při úplňku, jenže to bylo hned poté, co vyšel a bylo zrovna zamračeno, takže z něj nevidno nic jiného, než zarudlé mraky jako kdyby svítalo, ale i to se mi líbilo. Ostatní noci jsou krásné lůnojasné (jak říká Arbes), je krásný podzim, teploty kolem sedmnácti či devatenácti stupňů, mírný západní vítr. To říkám já. Místní říkají: It's freezing! A že si mám vzít něco pořádného na sebe. Já chodím běhat v triku a snesly by se i kraťasy a spousta místňáků v teplákách, mikině a dokonce i v čepici!
A do toho se barví všechny listnáče a popínavá vína na domech. Canberra je prostě město zeleně (teď červeně) a zcela chápu, že když přijedou do Evropy, připadají jim naše města holá a betonová. Sice se tu taky developeři činí a zastavují co můžou, ale pořád ještě hodně zeleného zbývá.
Například tady (aka V ulici, kde žiješ):

A jak se starat o trávníky tu taky vědí...

A poslední fotka je ze zahrádky. 

Výlet do parku Tidbinbilla

Kolem Canberry je plno přírodních rezervací a přírodních památek. Využila jsem tedy příležitosti a připojila se ke skupině místních turistů, kterou jsem našla přes internet, a vyrazila s nimi do rezervace Tidbinbilla. Na výběr jsem měla ze dvou tras - první měla asi 10 km a šlo by se celou cestou po klasické lesní cestě.

Nebo zvolit náročnější variantu, 16 km po klokaních stezkách. Rozhodla jsem se pro druhou možnost, říkala jsem si, že 16 kilometrů je normální vycházka a když vyrážíme v osm ráno, tak po obědě jsme zpátky. Dopadlo to úplně jinak, ale rozhodně nelituju. 

Část cesty jsme šli společně se skupinkou mířící na Camels's Hump (Velbloudí hrb), ale pak jsme se - byli jsme čtyři odvážlivci - oddělili a vydali se sotva znatelnou pěšinkou po lesnatém hřebínku směrem k Tidbinbilla Mountain, hoře jen o něco málo vyšší než naše Sněžka. 

Většinu času jsme se prodírali mezi kmínky blahovičníků a jiných stromků a keřů, odírali se o ostré skály a ostružiní a namáhali kotníky mezi rozviklanými kameny. Ale pak se vždycky objevil nějaký výhled, že jsem si hned řekla, že to vážně stojí za to. 

Celé pohoří je zelené, ale mezi mladými kmínky pořád trčí uschlé a spálené kmeny stromů. Před zhruba deseti lety postihl Canberru a okolí veliký požár a zaslechla jsem i něco o tom, že fauna a flóra v Tidbinbille už není tak bohatá, jak bývala. 

Horu jsme zdolali (tady pohled z vrcholu) a stočili kroky k vozu, ale to teprve začalo to opravdové dobrodružství....

....poněvadž odtud už nevedly ani ty klokaní cestičky a vedl nás už jen kompas, mapa a navigace. Vydali jsme se tedy vždycky daným směrem a za chvíli nás zastavil sráz, obešli jsme ho, pokračovali dál a najednou další sráz (v mapě je to prostě všechno zelené a nejde z toho moc poznat) nebo ostružiniště vyšší než my všichni. 

Tady mí dva souputnící na "stezce" dolů: 

A pohled do terénu: 

A tady se dereme dále: 

Samozřejmě jsme se tam trochu zamotali a dokonce skončili i v džungloidním přítmí pod obrovskými kapradinami. 

Ještě nás zastihl krátký déšť, ale pak se nám konečně podařilo najít tu pravou stezku a na jejím konci i zaparkovaný vůz. Odškrtli jsme svoje jména v knize návštěv (myslím, že to tam strážce parku každý večer kontroluje - když vyrážíte na výlet, musíte se zapsat do knihy a napsat, kam zhruba jdete) a vyrazili k domovu. Branou rezervace jsme projeli za tři minuty šest. V šest se zavíralo. 

A jako každý správný zápis z výletu nesmím zapomenout napsat, že "unaveni, ale šťastni jsme se vrátili domů".

Polokoule

Pamatujete si na hodiny zeměpisu a fyziky ze základní školy? Na schémata slunce, země a měsíce na tabuli, které vám měla přiblížit jak asi fungují zatmění Slunce a Měsíce (nevím, jak je to tady s tím velkým písmenem, ale snad je to správně) a na průřezy matičkou zemí (včetně znázorněného Mariánského příkopu a Chimboraza samozřejmě). Já na to vzpomínám a občas mě napadne, že bych asi  potřebovala, aby mi to všechno někdo vysvětlil znovu (zatmění Měsíce jsem po jistém úsilí znovu (nebo poprvé?) pochopila teprve vloni, ale přičítám to své neschopnosti soustředit se na jakýkoliv technický výklad).

Ale proč o tom začínám? Jednak proto, že na mě před několika týdny tatínek vytáhl historku o tom, že tady v Austrálii jde Měsíc pozadu a já to ve své technické zabedněnosti nedokážu pochopit. Ale měl pravdu ten chlapec! Koukám dneska na nebe, je jedenáctého a couvá tu. No a patnáctého má být úplněk. A to jen kvůli tomu, že jsme tu hlavou dolů... Já vám nevím, asi vrátím stará vysvědčení... Wikipedie mi moc nepomohla, tam píšou, že: Měsíc se liší od většiny satelitů jiných planet tím, že se jeho orbita blízká rovině ekliptiky a nikoliv rovině zemského rovníku. Abych tohle pochopila, musela bych navnímat, co je to orbita a ekliptika a to jsou další hesla vysvětlená za pomoci pojmů "průsečnice" a "soustava souřadnic" a navrch "nebeský rovník". Nevím, kde dělám chybu. Jak to, že to tu mají opačně?

A taky že jsem nedávno večer vylezla na terasu (náhodou nelilo) a koukala jsem na hvězdy a vidím, že Orion (takový ten mixér přefiknutý), ta zimní potvora, kterou jsme doteď vídali u nás, je teď tady. My jsme jim poslali Oriona a co oni posílají nám? A kde se skladují všechna naše zimní souhvězdí? Jak to, že máme zimní a letní oblohu, ale nikdy nevidíme takové špeky jako je Lodní kýl, Mečoun, Drobnohled a Chameleon? Kde je chyba? Kam se to točí? My jsme tohle na fildě vážně nebrali a ani si nepamatuju, že by nám to vysvětlovala krasobruslařka Holásková na střední škole (ta vykládala o tom, jak si z Ameriky dovezla vysušenou opičí hlavu). Nevím, nerozumím tomu. Odkud mám začít? Asi Rozum do kapsy?

Žraloci a orel klínoocasý

Aspoň že mám ty tenisky a můžu se jít proběhnout, jinak bych nad překladem a nad učením vyseděla pštrosí vejce. O víkendu jsem ale překonala svoji přirozenou lenost a vyrazila jsem nejen na bleší trh, ale i do Národní galerie. Nejsem architekt a masy betonu mě nijak zvláště neomračují, skoro patnáct minut jsem hledala hlavní vchod do budovy a nějaká paní mi vysvětlila, že to je součástí architektonického konceptu (galerie plná zajímavých věcí do které se nejde dostat??). Ale výstavy moc pěkné - Zlato Inků jsem si nechala ujít, ale podívala jsem se na fotky Indonésie z koloniálních dob, hned bych někam jela... Když jsem procházela část věnovanou britským umělcům z 19. století, pět jsem si vzpomněla na seriál, který jsem z nějakého důvodu hltala jako dítě - Sága rodu McGregorů. Neviděli jste to někdo? Děsná kýčovitá romantika z Austrálie - jezdec na bílém koni na skále, za ním nekonečné lesy... No prostě kýč, ale hned jsem si vybavila, jak jsem to žrala (prostě ve mně ta romatička je, co si budeme nalhávat). Díky googlení Ságy rodu McGregorů a Muže od Sněžné řeky jsem alespoň zjistila, že vloni zfilmovali jednu z povídek Alice Munro, jejíž knihu jsem si zakoupila, a rozšiřuji si díky její angličtině slovní zásobu (odbočka: jestli se mi doteď Norové smáli, že mluvím jako kniha, tak po pobytu tady se mi budou smát i Angličani a Američani - denně jsem tu vystavena akademické angličtině, když  někam vyrazím, tak mezi lidi nad 70 let, samozřejmě z univerzity a Alici Munro je přeci jen taky už osmdesát... když pak na mě v obchodě vybafne někdo mého věku, tak mi připadá, že je z jiné planety). Ale zpět ke galerii - narazila jsem i na Sudka, Muchu a surrealistu Dušana Marka z Bitouchova, který se v Austrálii usadil.
Ještě jedno zajímavé spojení s Českou republikou, resp. Československem jsem o víkendu zažila. V neděli jsem s jinou kamarádkou pana domácího vyrazila do nedaleké přírodní rezervace (opravdu nedaleké, asi 8 minut autem) pozorovat ptactvo. Všechno je tu úplně jiné, žádní vrabečkové a třasprdelkové, ale skoro všechno to má delší zobáček na nektar nebo aspoň nějakou podivnou barvu někde po těle. Koukaly jsme, jak ptáci přeletují ze stromu na strom a já si bez klobouku uhnala trochu úpal. Ale můžu si odškrtnout, že jsem viděla orla klínoocasého! Bohužel neseděl na mršině, jako ten na obrázku z odkazu (což je velká škoda, protože bych pak mohla použít obrat z Hrabala, který mě včera večer velmi pobavil a to, že někdo smrděl jako přetrženej děkan*), ale honili  ho po obloze dva flétňáci (nebo něco takového). Ocas měl vážně klínovitý, ale trochu vypelichaný.

A teď, proč je tam ten žralok v nadpisu? To jen abyste na to klikli, ne? http://www.smh.com.au/nsw/woman-dies-in-tathra-shark-attack-during-morning-swim-20140403-35zq7.html

*Na Vltavě ve Streamu k výročí 100. let od Hrabalova narození čte Oldřich Kaiser prózu Bambini di Praga. Po Jarmilce další milé překvapení.

Kartáč

Tak jo, dostala jsem kartáč, že sem málo píšu, ale fakt je ten, že ráno se snažím překládat, pak si dám pauzu, někdy upeču chleba, uvařím večeři a jdu učit (učím online kurzy pro Berlitze cca 4 hodiny denně). Skončím v jedenáct večer, chvíli proflákám, protelefonuju a prochatuju s vámi na druhé straně, přečtu jednu povídku a jdu spát. Super dobrodružství v Austrálii, což? Jo eště občas se do toho vecpe cesta do obchodu nebo na tržnici, kde prodávají podivné dlouhé zelené věci (nejsou to okurky ani cukety) a barevné ovoce. Koupíme ale pokaždé to stejné (nojo, starýho psa....) a pak z toho má člověk vymýšlet nějaká skvělá jídla.

Minulý týden jsem ale kromě setkání s klokany obohatila svůj život ještě o návštěvu (ne úplně chtěnou) v obchodním domě (spíš skladu?) Costco. Při návštěvě parlamentu jsem se svěřila své průvodkyni (knihovnici), že bych si chtěla zakoupit tenisky a ona se nabídla, že v neděli pojede do obchodu, kde je větší výběr a že mě tam vezme. Vzhledem k tomu, že vítám jakoukoliv příležitost pohovořit s někým místním, tak jsem kývla. To jsem ale netušila, co mě čeká. Upozorňuji, že jsem v životě nenavštívila větší obchod než TESCO a tak jsem utrpěla šok (ŠOK!!!). No, takový menší šok, asi jsou i větší prodejny, ale tady byly na paletách dětské hadříky vedle praček a u toho mandle v akci. Ovšem zásadní byl prodej diamantů (všimněte si palet v pozadí):

A co, říkáte si, to bude nějaký šunt asi. No, asi bude, ale za tu cenu....

Ať tak nebo tak, obchod byl plný obézních lidí s přecpanými košíky (kam to sakra všechno vecpou?). Prostě radost pohledět na ten západní svět. 

Nové úlovky

Je podzim. Měl to být nejkrásnější týden roku, ale pořád pršelo, z čehož sice mají radost místní, ale já vůbec. Pořád jsem se totiž chystala vyrazit ven a vždycky mě déšť zahnal zpátky. Až v neděli se mi konečně poštěstilo a vydala jsem se na nedaleký Red Hill. Dozvěděla jsem se totiž, že "tam jsou". Klokani. Prý k vidění hlavně odpoledne a večer, ale já se nemohla dočkat a vyrazila už v poledne. Vyplatilo se to. Ty australské vačité srny se tam povalovaly celé zmalátnělé teplem a tak nebylo těžké je vyfotit.

Ještě přikládám kakadua, abyste věděli, že jsem si nevymýšlela a že mi tu vážně řvou. Tohle je foceno z ložnice.

O diamantovém náhrdelníku v supermarketu vám napíšu zase příště, dnes se mi už nic smolit nechce. Dobrou noc. 

Australská politika

Co si budeme nalhávat, politice nerozumím. Sleduji ji po očku, ale orientuji se v ní jen velmi chabě. Když přijde řeč na parlament, senát a tohle všechno kolem, zaujatě se dívám z okna a vyhýbám se veškerému očnímu kontaktu, jen abych do té debaty nezapadla, protože tady jsem vážně na tenkém ledě. Je to hanba, já vím, ale přiznávám. Natož pak tedy politika australská. Poslední dny se navíc v australském tisku píše spíš o pátrací akci po malajsijském (nemohla jsem tomu uvěřit, ale vážně to není letadlo malajské, viz zde) letadle a tak ani moc není co sledovat. Až do včerejška - kdy mě shodou okolností jedna místní knihovnice vzala do budovy parlamentu na "Question time" - což je vyhrazená doba, po kterou se mohou poslanci vládnoucí strany i opozičních stran ptát ministrů a premiéra Tonyho Abbotta na co se jim zlíbí. Pan domácí mě varoval, že to bude nuda, ale šeredně se spletl. Velmi jsem se bavila.
Jen pro pořádek ve zkratce základní fakta (jak jsem psala na začátku, nečekejte žádné detaily). Abbotta jste asi všichni viděli v televizi nebo na internetu, jak komentuje tu pátrací akci. Vystudoval politiku a filozofii na Oxfordu a je to tak konzervativní katolík, že opustil kněžský seminář, poněvadž se mu zdál moc liberální. V novinách mu tedy často říkají "mad monk", tedy šílený mnich, protože je často dost útočný. (Nu, o nemanželském synovi - ke kterému se přiznal a pak se ukázalo, že to jeho syn vůbec není - se to proláklo až před pár lety. Ale to jsou jen takové drby.) Takže pan Abbott je předsedou Liberální strany Austrálie (Liberal Party of Australia - tohle jsou konzevy, středopravičáci) od roku 2013 i premiérem, protože ve volbách porazili levičáky - Australskou labouristickou stranu (Australian Labor Party).
A politici těchto dvou stran mi připravili skvělé divadlo. Věc se má tak, že jednu otázku položí někdo z opozice (musí to stihnout za 45 sekund) a pak mu na ni oslovený ministr či premiér během čtyř minut odpoví. Celé to řídí předsedající "Mr./ Madame Speaker", který udílí slovo a tiší hluk, který se ozývá z obou táborů - poslanci samozřejmě sedí naproti sobě, bezpečně mezi svými. Poslanci vyjadřují svou souhlas či nesouhlas různými komentáři a výkřiky, bučí a jinak hlučí. Ale tentokrát se to celé zvrhlo, protože "Madam Speaker" Bronwyn Bishopová se po třetí otázce rozhodla "vyloučit" jednoho z poslanců ze hry (což může a prý to dělá velmi často), jenže namísto "vyloučení" na hodinu zvolila těžší kalibr, když labouristického poslance Marka Dreyfuse vyhodila z budovy parlamentu na 24 hodin poté, co ji oslovil a zrovna na to neměl právo a navíc ji prý oslovil nějak špatně - moc jsem nepochopila rozdíl, ale asi ji oslovil "madam" namísto "madame", jaký je v tom ve výslovnosti rozdíl moc nevím. Každopádně k takovému vyloučení nedošlo někdy od roku 1947 (to už jsem zapomněla přesně). Pak byla pauza a po pauze už opozice namísto otázek na premiéra jen kritizovala předsedající - pustili se do ní s výčtem všech prohřešků, kterých se dopustila  a všech ústrků, kterým je vystavila (minule na hodinu vyhodila jiného poslance, protože se smál a to se tam pořád smějí všichni) - a premiér a různí ministři se jí zastávali a vzájemně si tam předhazovali, kdo z nich je větší ufňukanec (naučila jsem se nově slovo "sook"), prostě pěkná fraška. Do příštího zasedání je šest týdnů, tak se uvidí, jestli se to vyvine dál.
Tímhle vším jsem chtěla říct, že podobné taškařice neprobíhají jen u nás, ale i v takové veliké a super-civilizované zemi jako je Austrálie.

Tady vám to aspoň posílám: http://www.abc.net.au/news/2014-03-27/dreyfus-kicked-out-of-parliament-as-speaker-row-flares/5349794

Pozor v minutě 3:25 v pravé lóži, čtvrtý flek zleva, to jsem já. Asi teda.

Šramot pod terasou

A mého pokoje vedou dveře na terasu a do zahrady. Každý večer (resp. každé ráno, protože se pořád nějak nemůžu dostat do australského rytmu a ponocuju) slyším pod terasou šustění, prskání a zvuky nějakých zvířecích šarvátek a hádek. Takže jsem se rozhodla vyzkoumat, co se to tam děje a vydala se na číhanou pod terasu. A zjistila jsem zajímavou věc - žije tam zvíře. Nemám pro vás bohužel žádné šťavnaté fotky (škoda, opatřila bych je nápisem ŠOK!!!), neb můj fotoaparát udělá jen veliký blesk a v tu chvíli už je zvíře někde úplně mimo. Ale je to asi nějaký possum nebo jiný vačnatec (pravděpodobně ne vakokrt, protože ten žije jednak v poušti a druhak by mi asi tak rychle neuprchl*). Possumů je plno - possum plyšový, zelenavý, vlnitý ba i pestrý. No, celkem asi 14 druhů. Vzhledem k tomu, že já jsem zahlédla jenom nějaké rychlé zvíře ve tmě, nedokážu říct, který to byl konkrétně. Nebo to možná byl kusu (anglicky common brushtail possum), toho máme na fotce třeba tady.
Possum tu má u majitelů domu podobnou pověst jako u nás kuna. Všichni se klepou, aby se jim nezabydlel ve střeše a koumají, jak se ho zbavit (tenhle návod je z Ameriky, ale pobavily mě ty ilustrace).

Co ale určit umím, jsou tihle pánové, kteří se každé ráno usadí na stromě vedle a trhají malé větvičky a  u toho děsně nahlas hlučí. Snad se mi je podaří nějak zachytit. Pak sem ještě létá šedej papoušek s červenou hlavou a děsivá vránostraka o které jsem zjistila, že to je flétňák australský, který zlobně mrká oranžovým okem. Budu si na něj muset dávat pozor, obzvlášť, když jsem se teď dočetla, že rád útočí na lidi zezadu a tak si prý mám vzadu na čepici namalovat oči. Aby mi pak vletěl přímo do obličeje, to tak. No, ale jsem ráda, že vím, že tenhle zvuk není zvuk bambusového klepadla u sousedů, ale zpěv pana flétňáka.


*jestli vás zaujal vakokrt, tak se určitě podívejte i na zvíře jménem kolokolo. A ještě je tu vakoplch, fakt nekecám!

A  nakonec pár videí pro pobavení a poučení:
https://www.youtube.com/watch?v=ES_n4DgJDHs
https://www.youtube.com/watch?v=WRH0ZPPS0Z8
http://21stoleti.cz/blog/2011/10/21/zahada-zvirete-%E2%80%9Ezapomenuteho%E2%80%9C-v-americe/

Jo a ještě jsem vám chtěla napsat, že když se třeba nějak ozvete v diskusi, tak budu vědět, že to čtete a že má smysl psát dál.

Zahrada

Je sobota a je krásně, teploměr ukazuje 24 stupňů a tak vyrážím do botanické zahrady. Není velká, ale já třeba v deštném pralese nikdy nebyla, takže mi stačí i malý kousek a jsem z toho celá pryč.
Dvakrát za den máte možnost připojit se ke komentované prohlídce - provází vás dobrovolníci a nadšení podporovatelé botanické zahrady. Není to tedy nic extra odborného, ale s mojí slovní chabou zásobou z oblasti botaniky a geografie mi to i tak dalo zabrat. Navíc o Austrálii nevím skoro nic - znám jména několika měst, vybavím si dvoje hory (jeden vrchol) a pár zajímavostí. Na cestu jsem od kamaráda dostala dvě slepé a dvě předvyplněné mapky Austrálie, tak to budu večer muset trochu dohnat. Zatím jsem si stihla přečíst jen o siru Josephu Banksovi, který se jako botanik zúčastnil první výpravy Jamese Cooka v letech 1768 až 1771 a je po něm pojmenováno asi 75 rostlin. Banksův otec byl nějaký venkovský šlechtic kdesi v hrabství Lincolnshire v Británii a když zemřel, synek samozřejmě dědil, ale rozumně své jmění investoval do svých studií a později k financování veškerého badatelského vybavení při té první Cookově výpravě. Prý na to dal 10 000 liber. A jen tak pro porovnání - stavba lodi Endevour, na které pluli, stála 2 848 liber a britská vláda na tu čtyřletou cestu přispěla asi pěti tisíci librami. To mu bylo prosím, dvacet pět let. A tady ho máme - za ním vidíte nějaký strom nebo keř? z rodu Banksia (pěkně česky se to řekne paučkovec).

Kdyby vás pan Banks zajímal více, hezky je jeho cesta popsaná tady: http://www.plantexplorers.com/explorers/biographies/banks/joseph-banks-01.htm

Ale zpátky k zahradě. Kromě části s deštným pralesem je jedna část věnovaná flóře z okolí Sydney a Modrých hor, další pak australskému vnitrozemí (tomu říkají "The Red Centre" nebo prostě "the outback" - pustina) a v další si můžete prohlédnout asi tak 21 druhů různých blahovičníků/ eukalyptů (z těch cca 850 známých. Další odbočka, tentokrát tedy k blahovičníku - v Austrálii tvoří 95 % veškerých lesů a může být až 90 metrů vysoký.)

Část věnovaná vnitrozemí je hodně nová, čerstvě osázená, ale člověk z toho hned pochopí, proč "red centre". 

Když jsem na lavičce chroupala jablko, na kameni za mnou se objevilo tohle pěkné (a docela mohutné) překvapení:

Nevím, co přesně to je, tak jestli to někdo víte, podělte se, budu ráda. 

O kakaduech na zahradě a vačici, která mi v noci štrachá po terase vám třeba napíšu zase příště, teď už musíte vstávat, je přece první jarní sobota, půjdete na pracovat na zahradu nebo vyrazíte na výlet. Tak si to hezky užijte. 

Jak se kvasí hlavou dolů

Pozor: Toto je článek pro domácí pekaře a kuchařinky, kdo nepeče a nezajímají ho kvásky, ceny australské mouky ani jiné plané tlachání, ať ani nečte dále.

Ano, je to tak. Měla bych pilně pracovat na dalším překladu, ale místo toho zkoumám, kde se dá v Austrálii pořídit žitná mouka a jak si z ní doma vyrobit kvásek. Ne, není to tak, že by mi český chleba vážně tak chyběl či že bych musela péct za každou cenu, ale protože jsem to slíbila panu domácímu, který má dobrý chleba rád.

První zkoumání v běžných supermarketech nedopadlo úplně nejlépe (to se dalo ovšem čekat) - žitná mouka v obchodech prostě není, zato si můžete vybrat z nepřeberného množství "self-rising flour", tedy mouk s již přidaným kypřicím práškem a solí. Ještě tak kukuřičná mouka, to by jim šlo. Obešla jsem tři větší obchody a výsledek bych všude stejný. Pak jsem ale narazila na malou pekárnu a ukázalo se, že kváskový chleba se tu přeci jenom koupit dá. Dokonce i chleba žitný. Když se dá koupit, tak to znamená, že tu někde musí prodávat i ingredience. Pátrání začalo nanovo. Při tržnici se mi podařilo najít zdravou výživu s nepřeberným množstvím produktů. Bio žitná mouka za 5.90 (asi 105 Kč). Nu dobrá, to se dá přežít. Pobavila jsem se ale u "sourdough starter kit" (něco jako kváskový rozjížděč). Předpokládala bych, že to bude usušený kvásek, který si jen rozmícháte ve vodě a máte to doma - omladíte a můžete péct - ale při bližším zkoumání luxusní sklenice za 12 AUD (cca 215 Kč) jsem zjistila, ze neobsahuje usušený kvásek, ale opět jen tu stejnou žitnou mouku (že by bio biomouku?), ze které si během čtyř dnů můžete kvásek sami vypěstovat - když budete mít štěstí a podaří se to. Tak jsem si odnesla jen mouku. A na co jsem cestou nenarazila? Arabský obchod se vším možným, jen ne s bioprodukty, zato s žitnou moukou za dolary čtyři (cca 70 CZK). Srdce poskočilo radostí a doma jsem hned založila na kvásek.
Jestli se to podaří, dám vám vědět.

Město dvou prsů

Bílí osadníci dorazili do Canberry poměrně pozdě, kolem roku 1820 a jako i jinde s sebou přinesli (kromě jiného) spalničky a neštovice, které zdecimovaly původní obyvatele - Austrálce či Aboridžince, chcete-li. V roce 1901 se šest samosprávných britských kolonií spojilo a vznikl Australský svaz a s ním samozřejmě i problém, které z měst by se mělo stát městem hlavním. Dál už asi historii znáte. Sydney a Melbourne se nemohly dohodnout a tahanice trvaly tak dlouho, až politici v roce 1908 rozhodli, že bude nejlepší založit úplně nové hlavní město a to právě tady v Canbeře. Vyhlásila se architektonická soutěž a roku 1912 už měli vítězný návrh od manželů Griffinových z Chicaga. Marion Mahony Griffinová (která roku 1894 získala titul  na M.I.T. byla jednou z prvních oficiálně licencovaných architektek na světě a pracovala v chicagském ateliéru s Frankem Llloydem Wrightem - to je ten, co navrhoval Guggenheimovo muzeum v NY, toliko osvěta) vypracovala krásné akvarely a australskou porotu prý návrhy kromě dokonalého zpracování zaujaly hlavně svou barevností, která prý "zcela odpovídala barevnosti Canberry". A to prosím ani paní Griffinové ani její manžel Canberru nikdy předtím nenavštívili. 

Každopádně roku 1913 ze začalo stavět. Město je celé souměrné, protínají se v něm různé osy atd. a celé leží mezi dvěma kopci vysokými asi 800 metrů. Říká se, že jméno Canberra je odvozené od slova kambera, což by v jazyce jednoho z původních kmenů mělo znamenat "místo setkávání" (což se dobře hodí do krámu, pokud zrovna chcete založit nové hlavní město a nelíbí se vám ani jedno z těch, která už máte), ale jiný jazykovědec tvrdí, že správný překlad slova kambera je "ženské prsy" a těmi prsy že jsou právě ty dva kopce - Mt. Ainslie a Black Mountain. Budete si muset vybrat sami. Nicméně vám aspoň posílám fotku a jeden z těch akvarelů dobré paní Griffinové. Dobré ráno. 

Abych nezapomněla, kdo si chce přečíst víc o všech těch Griffinovic osách, tak doporučená literatura je tady: http://www.idealcity.org.au/index.html.